Myšlení, rychlé a pomalé (Daniel Kahneman)

Daniel Kahneman mi představil a srozumitelně vysvětlil svou myšlenku o dvou typech lidského myšlení. Rychlé myšlení vychází ze srce, je okamžité, je to jako Solid State Disk (SSD). Dává informace hned. Druhým typem myšlení je myšlení pomalé. To, které probíhá rozumem. To, na které se musíme hodně soustředit. To, při kterém se často mračíme. To, které často neradi děláme.

Knížka je také o tom, jak se naše rychlé myšlení dá velmi jednoduše ošálit. Jak jednoduše můžeme dojít k chybnému závěru a vůbec to nezpozorovat. Jak často reagujeme nebo odpovídáme na něco úplně jiného, než je skutečným podnětem, skutečnou otázkou.

„Myšlení, rychlé a pomalé“ jsem četl už na podzim v roce 2016. Odstupem času pro mě asi polovina podtržených citací už nedává smysl. A tak bude článek alespoň kratší a koncentrovanější.

A co jsem si v knížce, která je označována za „největší událost nonfiction literatury 2012 v České republice“ podtrhl?

Systémy 1 a 2

Jaké jsou tedy Systémy 1 (ten rychlý a impulzivný) a 2 (ten pomalý a energeticky náročný)?

Experiment přináší významné ponaučení: když je Systém 2 zaneprázdněný jinak, budeme věřit skoro čemukoliv. Systém 1 má sklony věřit, Systém 2 má na starosti pochybovat a nevěřit, jenže Systém 2 bývá zaneprázdněný a často je líný.

V běžných životních situacích vládne Systém 1.

Když hodnotíte lidi jako atraktivní nebo neatraktivní, jde o základní ohodnocení. Uděláte to automaticky, ať chcete, nebo nechcete, a toto vás pak ovlivňuje.

Systém 1 nemá problém okamžitě něco rozhodnou, k něčemu zaujmout stanovisko. Často chybné. Nedostatek informací způsobuje jeho vládnutí nad rozumovým Systémem 2.

A opravdu – často zjistíte, že když toho víte málo, pak také všechno, co víte, snadněji zapadá do logického, koherentního modelu.

Následující citát potvrzuje moje vlastní zkušenost. Přesně tohle jsem zažil.

To velké rozhodnutí provedli na základě příznivé zprávy jednoho konzultanta. … Zdá se, že si neuvědomili, jak málo informací mají.

Otázky a snaha Systému 1 si to usnadňovat

Průzkumy je třeba brát s rezervami. Vždycky je důležité vědět přesně, na co se zeptat. A taky se ujistit, že dotazovaní skutečně pochopili otázku a odpovídají na to stejné, na co myslíme my že odpovídají.

Pokud Systém 1 nenajde na nějakou těžší otázku rychle uspokojivou odpověď, vyhledá související otázku, která je snadnější, a na tuto odpoví.

Pamatujeme si ještě vůbec otázku, na kterou se snažíme najít odpověď? Nebo jsme ji už nahradili nějakou snadnější?

Otázka, kterou máme řešit, zní, zda by uchazečka dobře zvládla tuto pracovní pozici. Ale zdá se, že tu odpovídáme na otázku, jestli byla dobrá u pohovoru. Neuchylujme se k substituci.

A teď malý test.

„Kolik kusů od každého druhu zvířete vzal Mojžíš do své archy?“ Počet lidí, kteří odhalili, co je na této otázce špatně, je tak malý, že se jí začalo říkat „Mojžíšova iluze“. Mojžíš nenabral do archy žádná zvířata – byl to Noe.

A ještě jeden test. Ten není z textu knihy, ale z mé vlastní zkušenosti. Zkuste odpovědět na otázku „Jaká rádia znáte? Vyjmenujte teď v duchu alespoň tři.“ A teď se zamyslete nad tím, jestli jste náhodou neodpovídalí spíše na otázku „Jaká jsou tři mezi lidmi obecně nejznámější rádia?“

Zákon malých čísel a klam Systému 1

„Už tři kamarádky mi řekly to stejné.“ A co z toho vyvodí Systém 1? Všechny moje kamarádky si to taky myslí.

Když je informací málo, což je častý případ, zafunguje Systém 1 jako stroj na rychlé závěry.

Malý počet obyvatel v okrese ani nezpůsobuje rakovinu, ani jí nezabraňuje. Pouze umožňuje, aby výskyt rakoviny byl mnohem vyšší (anebo mnohem nižší), než je tomu u větší populace.

Vzorek pozorování je ale příliš malý na to, aby se z něj daly vyvodit nějaké závěry. Neřiďme se zákonem malých čísel.

Jak fungujeme, když se nám něco líbí. Jednoduché podvody na nás

Daniel Kahneman nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002

Určitě jste už někde slyšeli o „efektu vystavení“. Jednoduše to, co často vidíme, čemu jsme často vystavováni, se nám začíná líbit. I i o tom píše v knížce „Myšlení, rychlé a pomalé“ její autor Daniel Kahneman.

Spolehlivým způsobem, jak lidi přimět věřit nepravdám, je jejich časté opakování: známost se obtížně odlišuje od pravdy. Velmi dobře tuto skutečnost znají autoritářské režimy a marketingoví pracovníci.

To, že to známe, nás vede k tomu, že se nám to líbí. To je ale efekt pouhého vystavení.

Efekt pouhého vystavení nezávisí na vědomém pocitu, že něco známe (zážitek známosti). Ve skutečnosti tento efekt na uvědomění nezávisí vůbec: dochází k němu i tehdy, když se opakovaná slova nebo obrazy ukazují tak rychle, že si pozorovatel vůbec není vědom, že už je někdy viděl. Přesto se mu budou více líbit slova nebo obrazy, které mu byly prezentovány častěji.

K efektu pouhého vystavení dochází proto, tvrdí Zajonc, že opakované vystavení danému podnětu není následováno něčím negativním.

… účinek opakování na to, že se nám něco líbí, je nesmírně důležitý biologický fakt, který se týká i všech zvířat.

Milujeme negativní věci

Mnohem více si pamatujeme negativní věci. Dáváme jim mnohem větší váhu. Cíleně se na ně soustřeďujeme a vyhledáváme je. Patrně to má svou biologickou podstatu – abychom si „zachovali holý život“. Od negativních věcí nám hrozí nebezpečí.

V několika experimentech se prokázalo, že jedna rozezlená tvář „vystupuje“ z davu tváří veselých, zatímco v davu rozezlených tváří jedna veselá tvář nevyniká.

Mozek člověka i dalších živých tvorů obsahuje mechanismus, jehož úkolem je dávat prioritu špatným zprávám. Rychleji se utvářejí špatné dojmy a špatné stereotypy, které jsou také odolnější vůči popření než dobré dojmy a stereotypy.

A na závěr Štěstí

Snad v každé podobné knize je kapitola o štěstí a jeho hledání. O jeho definici v našich životech. I Daniel tohle téma zařadil. A já bych tématem štěstí zakončil tuhle reklamu na povedenou knížku.

…moje žena tvrdila, že lidé jsou ve slunné Kalifornii šťastnější než na východním pobřeží. Já jsem argumentoval tím, že podnebí prokazatelně není důležitým faktorem osobního štěstí – vždyť skandinávské země vykazují nejvyšší úrovně spokojenosti na světě.

Lidé, u kterých se nám zdá, že mají štěstí ve stejné míře, se mohou značně lišit v tom, jak jsou šťastní.

Nebudu asi příliš přehánět, když řeknu, že štěstí je prožitek trávení času s lidmi, které máte rádi a kteří mají rádi vás.

Nejjednodušším způsobem, jak zvýšit osobní štěstí, je kontrolovat využití svého času. Myslíš, že bys mohl najít více času, ve kterém budeš dělat věci, které máš rád?“

Knížku jsem si koupil a přečetl v elektronické verzi vydavatelství Melvil.