Moc bezmocných (Václav Havel)

25. 03. 2012, Lukáš Bárczay

Taky se vám stává, že se v životě několikrát doslechnete z různých zdrojů o jedné knize, textu? Různá doporučení, odkazy, citace… To se mi několikrát stalo s textem Václava Havla Moc bezmocných. Jakoby vám osud přečtení toho textu pořád připomínal, pravidelně. A nakonec vás „připomínky osudu“ zlomí. I v mém případě bod zlomu nastal a konečně to přišlo. Přečteno. Text se dá sehnat jednoduše na stránkách Václava Havla (Václav Havel – Moc bezmocných). Odtut putoval do Kindle a tady jsou moje „Podtrženo v“.

„V epoše krize metafyzických a exis­tenciálních jistot, v epoše lidského vykořenění, od­cizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudí­címu člověku nabízí snadno dostupný „domov“: stačí ji přijmout, a rázem je vše opět jasné, život dostá­vá smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy.“

„Zelináři se musí dát možnost, aby si řekl: Vždyť proč by se koneckonců proletáři všech zemí nemohli spojit?“

„Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Falšuje sta­tistické údaje. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá.“

„V každém člověku je samozřejmě přítomen život ve svých bytostných intencích: v každém je kus tou­hy po vlastní lidské důstojnosti, mravní integritě, svobodné zkušenosti bytí, transcendenci „světa jsou­cen“; každý ale zároveň ve větší či menší míře je schopen smířit se s „životem ve lži“, každý se nějak propadá do profánního zvěcnění a účelovosti, v kaž­dém je kousek ochoty rozpustit se v anonymním davu a pohodlně s ním téct řečištěm pseudoživota. Dávno tu tedy nejde o konflikt dvou identit. Jde o cosi horšího: o krizi identity samé.“

„Zákon je – i v tom nejideálnějším případě – vždycky jen jedním z nedokonalých a víceméně vnějškových způsobů ochrany toho lepšího v životě před tím horším; nikdy však to lepší sám ze sebe netvoří. Jeho úkol je služebný; jeho smysl není v něm samém; prosazením respektu k němu není ještě automaticky zajištěn lepší život; ten je přece dílem lidí, a ne zákonů nebo institucí.“

„Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takové­mu východisku chybí právě onen prvek univerzali­ty (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera).“

„Naše pozornost se tak nevyhnutelně obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetár­ní moci techniky. Technika – toto dítě moderní vědy jakožto dítěte novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a do­nutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy.“

„Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní de­mokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samo­pohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten static­ký komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a po­liticky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyva­zujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulují­cích a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; ce­lý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“

„Solženicyn ve své Harvardské přednášce popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou ne­schopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě. Člověk je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu
: i on je posléze jen obětí „samopohybu“, neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem „polis“, participujícím reálně na tvorbě jejího osudu.“

„… důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska.“

„Než statický soubor zformalizovaných organizací jsou lepší organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrét­ní cíl a zanikající s jeho dosažením.“


„Východisko z marazmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se do­mnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá společenství a svá životní řešení nabízeli komukoliv jako příklad toho, co jedině má smysl dělat.“

„Je totiž vůbec otázka, zda „světlejší budoucnost“ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdálené­ho „tam“. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde, – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“


Comments are closed.