Sedm listů Melinovi (Josef Šafařík)

24. 06. 2012, Lukáš Bárczay

Hned po několika prvních stranách mi bylo jasné, že mě část myšlenek knížky Sedm listů Melinovi míjí, že jsou pro mě nesrozumitelné, odkazující na věci, které mi nejsou vlastní. S každou další stranou jsem však vstupoval blíž a blíž do světa Šafaříkova a stával jsem se „chodcem, který balancuje na laně nad velkou propastí.“

Knihu mi vlastně doporučil Václav Havel a to až po své smrti. Dostalo se mi do ruky to, co řekl v roce 1996: „Knihu Sedm listů Melinovi jsem četl v raném věku a měla pro mne ohromný význam, protože mne filozoficky orientovala ještě téměř v dětství. Je zajímavé, že lidí, které tato kniha oslovila už tehdy, v hlubokých padesátých letech, nebylo mnoho. … , nemohly na ni vyjít recenze a zůstala bohužel jakoby nezpozorována kulturní veřejností, jakoby zapomenuta. V padesátých letech o ní vědělo jen několik málo lidí a pozoroval jsem, že to byli výhradně umělci. Když jsem se v roce 1953 seznámil s Jiřím Kolářem, Jindřichem Chalupeckým a dalšími z generace tzv. dvaačtyřicátníků, zjistil jsem ke svému překvapení, že tuto knihu, o níž jsem si myslel, že ji znám jediný já, oni znají také, že ji také mají rádi a že pro ně měla podobný orientační význam, jaký měla pro mne.“

Rozhodl jsem se knihu sehnat. Výtisk, který mám, vyšel v Brně v roce 1993. A teď, v roce 2012 ji stále měli v nabídce na kosmas.cz. A tak se i dnes zdá, že tato kniha zůstává nezpozorována. Působila na mě jako zjevení. Podtrhnul jsem si v ní mnoho řádků i celých odstavců. Asi z pocitu, že je nechci nikdy ztratit a tou čarou pod vpravit do sebe, vstřebat, zapamatovat si.

A co jsem si podtrhl v knížce, abych si to mohl později připomenout?

„Nepozastavil ses někdy nad tím, milý příteli, že mezi vědci, třebaže jsou dnes hlavními producenty skepse a pesimismu, je sebevražda „z věděckých motivů“ neznámým jevem, kdežto na příklad mezi umělci, kde spojení slov „tvorba a pochybování“ vyznívá v úplný protimluv, je sebevražda, abych tak řekl, na denním pořádku? Není to tím, že vědec myslí ve světě, ve kterém žije? A může-li si tedy prvý dovolit ve svých myšlenkách skepse po libosti, nemůže si ji beztrestně dovolit druhý?“

„Prázdno, jež zbylo po duši, zahluší se nejsnáze, když se oblékne do stejnokroje.“

„Čiň si, co Ti libo, ale dělej to denně od 8-12 a od 2-6, mimo neděli, a dej si za to platit. Neboť okolnost, že si něčím vyděláváš peníze, tiší v nás každou obavu z Tvého počínání.“

„Vskutku, ženíme se povětšině ještě včas, abychom se ve věku, kdy si již nemůžeme zastírat, že jsme život prohráli, měli čím ujistit, že jsme ho vlastně neprohráli. Dítě je totiž uznaný argument smysluplného života.“

„Žijeme v době, kdy platí, že každá činnost je výtečná a rozumná, která se děje pro peníze, kariéru a společenský úspěch, a každá činnost je nesrozumitelná, pro kterou má člověk „své důvody vnitřní“.“

„Jenže vědě a theologii může se dařit žít ve smluveném míru, když si pěstují – každá pro sebe – svůj myšlenkový svět. Ale jak je možný mír mezi rozumem zaujatým moderní přírodovědou a srdcem vzpínajícím se vzhůru, když si oba – rozum i srdce – usmyslili usadit se v jediném těle, v jediné bytosti a usilovat o vládu nad ní?“

„Pravdy hlásané církví padly jako lži a klamy, když se ukázalo, že ti, kdo je káží, podle nich nežijí.“

„A proto si kategoricky prohlásil, že příčina nemůže být jiné povahy než účinek, a je-li tedy účinek jevem, je příčina stejným jevem. To znamená: není-li příčiny, která by neměla zase příčiny, není také přičiny, která by nebyla zároveň účinkem, čili: příčina prvnostní i poslední vypadla. Přimku kausalismu, ústící v mystickém nedozírnu, zbavils mysticismu tím, žes ji stočil v kruh.“

„H. Taine datuje počátek tvůrčího úpadku velkých umělců (na příklad Michalangela, Corneille a jiných) od té chvíle, kdy začínají pracovat podle pravidel, která si během dostavadní tvorby vytvořili.“

„Poví-li přírodovědec, že na příklad oko je mistrovské dílo přírodního inženýrství, znamená to víc než pouhou metaforu. Podle Niklitschka „podnikala příroda ve vývoji oka všechny pokusy a nabývala všechny zkušenosti jako člověk, když budoval fotografické a filmové přístroje“. Buď pracuje příroda jako technik, nebo racionalistický výklad přírodního dění míjí svůj cíl. Ale příroda nepracuje jako technik, neboť nevychází ani z dané látky, ani z daných zákonů. Princip přírodního dění musí být jiný.“

„…rozdíl mezi dobrem a zlem je převážně kvantitativní.“

„Není-li v písku při práci nic, a ve slunci všecko, je-li písek mrtvou, pasivní látkou, a slunce všemocným formovatelem, pak není důvodu, proč neztotožnit slunce s mozkem božím.“

„Rozum a logické myšlení je nám prostě novým stadiem duchovního, vznikajícím emergencí proti dosavadnímu stadiu čistě názorových obrazů, jak se jeví v životě zvířecím, a toto stadium vzniklo asi jakožto mutace při vzniku druhu člověka.“ [Profesor J. Tvrdy, umučený za války, v knize Nová filosofie]

J. Jeans praví v knize Tajemný vesmír: „Podle mého mínění zákony, podle nichž se příroda řídí, upomínají méně na zákony, které řídí chod stroje, než na ty, které ovládají hudebníka, když komponuje fugu, nebo básníka, jenž píše sonet. Pohyby elektronů a atomů upomínají méně na pohyby součástí lokomotivy než na pohyby tanečníků v kotilionu.“

„A tak můžeme říci: náboženství komolí svět, protože skutečností je mu něco, co ještě není, co teprve bude (po smrti); přírodověda komolí svět, protože skutečností je jí něco, co už tu odjakživa bylo. Pravda však je, že skutečnost je to, co se tvoří, co je tvořeno, co musí být bez ustání tvořeno, jinak to není.

„Vše, co příroda vysílá do světa, má zde – možno říci – nepochybné poslání: bojovat proti nicotě, uskutečňovat, tvořit z ničeho. Všemocný zákon nebo všemocný Bůh slibuje nám však rajskou skutečnost za pouhé vzorné chování – tak učí náboženství, za pouhé vzorné dívání – tak učí věda, za pouhé vzorné imitování – tak učí technika. Tu již tušíme, proč ani věda a technika, ani dogmatické církve nespasí člověka: ukládají mu poslání nižší, než jaké mu uložila sama příroda.

„Člověk může propadat nicotě a nebytí, i když biologicky a hospodářsky je v optimálním stavu. Pocit nicoty, toť pocit ztráty světa, ztráty sebe, ztráty společenství s dušemi, jež jsou za „těly“ a „věcmi“.“

„Goethe, jak známo, říká to asi takto: „Jen to, co v pravém slova smyslu pro sebe děláš, děláš i pro svět.““

„Láska je potřeba: ať ji vyléváme do zlaté vázy, nebo do hliněné nádoby, je nutno, aby byla vylita. Jedině náhoda nám opatřuje recipienty.“ [G. Flaubert, Korespondence]

„Co nemocného trýzní, je neukojená potřeba účasti; odtud pocit prázdna a nicoty. … V čem tu onemocnění spočívá? V tom, že představa nebo myšlenka, z morálních a jiných důvodů nežádoucí, je setřena, avšak cit, který ji učinil životní realitou, zůstává.“

„Počínání mnohého zvířete je svrchovaně rozumné, kde však je rozum, který je řídí? „Ptačí samička, která za sebou vláčí před škůdcem jedno křídlo jako raněná, nenapodobuje úmyslně zranění; vykonává pouze vrozený způsob reakce.“ „Lupenatka si neříká: každý den ať v každém směru jsem listu podobnější.““

„Příroda je v horší situaci. Lze věřit, že by z duše ráda byla rozumná; bohužel není však nikdo, kdo by jí pověděl před činem, co je rozumné, a co nerozumné, co se osvědčí, a co ne. Proto každý krok vpřed je kusem bláznovství, krokem do tmy.“

„Groteskní je, že většina toho, co platí za rozumné, bylo vydobyto vším spíše než rozumem: enthusiasmem, svědomím, hněvem, sebeobětí, jedním slovem „srdcem“ a podle toho také zaplaceno. Moudrý člověk se rozumných věcí drží, ale netvoří je a neplatí.“

„Příroda, která si nepočíná rozumně, která riskuje vše, vytváří posléze věci rozumné; člověk rozumný riskuje co nejméně, proto také nechce žít z vlastního, nýbrž z daného; „rozumného“ užívá, ale neplodí je. V rozumnosti, moudrosti a tvůrčí impotenci lidé, společnosti a národy dožívají.“

„Jedině možná rovnováha je rovnováha „dynamická“, rovnováha letu, pohybu, dění.“

„… prázdno není viděno vně, nýbrž cítěno uvnitř.“

„Kdyby přírodní a přirozené bylo racionální, pak by přírodověda plodila přírodu, ethika mravnost, estetika umění, theologie zbožnost atd. Zatím však přírodověda vede k technice, ethika k morálce, tj. k dobrému zdání, estetika k imitaci, tj. k uměleckému řemeslu a průmyslu, theologie k obřadnictví, krátce poznání předchází jen techniku.“

„Největší zločin Sokratův proti athénské společnosti byla vyhraněná mravní individualita. Jeho činnost mohla opravdu vést k úpadku athénské společnosti, jakože úpadek přetvářky je úpadek společnosti. … Proto morálky mohou znamenitě upotřebit mravní velikány mrtvé, živých se však musí zbavovat. Jak groteskně tragická, chci říci: jak dvojnásob tragický je osund na příklad Kristův! Neznám ďábelštějšího paradoxu, neznám beznadějnějšího symbolu, než je krucifix na stole inkvizitorově a soudcově.“

„Vím, úmysl je dobrý: najít člověku ručitele, postavit mu lešení a zbavit ho břemene ručení a odpovědnosti. Co však vidíme: zprostit ručení znamená zbavit reality. Proto není pro tebe, člověče, jiného východiska: buď jsi ručitelem, anebo jsi přeludem.“

„Osvobodíš-li bytost vnitřně nesvobodnou, otevřeš-li jí vrata ohrady, stane se brzy bezradnou a poběží zpět, naléhajíc na Tebe, abys běžel s ní.“

„Věda svrhla Boha ve jménu pravdy, a nabídla tedy pravdu. Ale co si má obyvatel světa počít s pravdou? Bůh padl, protože člověk nemůže prý žít bez pravdy. Ukázalo se však, že člověk bez Boha může bez pravdy žít docela dobře, že však nemůže žít bez peněz, bez majetku.“

„Proroky nové společnosti stali se tak národohospodáři, ekonomové, inženýři, vědečtí specialisté, techničtí utopisté. Neklape-li to v lidské společnosti, pak příčinu nutno hledat v nedostatečném plánování, racionalisování, organisování. Všechny lidské problémy, i mravní, umělecké, náboženské a podobné, mají se redukovat na problémy hospodářské, profesionální a technické. Toto nazírání je šířeno a utvrzováno těmi apoštoly nové ztechnisované společnosti, kteří se nevyznají natolik v sobě, aby rozlišovali mezi svědomím a věděním a dali tomu i onomu, co jeho jest.“

„… všechna hodnota života je v tom, že lidské vědění na něj nestačí.“

„Z dosavadních úvah rýsuje se již přirozená, tj. reálná cesta k mravnosti. Jedinou reálnou půdou mravnosti je lidské nitro. To je třeba převrátit, zkypřit a osít. A jedinou cestou k tomu je působení a životní příklad mravných jedinců, působení od člověka k člověku.“

„Ztráta jistoty posmrtné při nedostatku jistoty vnitřní vede k paradoxnímu zjevu: ke stupňovanému dynamismu vnějšímu, k dynamismu ve světě divákově, ve světě lešení, který přece byl započat jako divákův útulek proti dynamismu vnitřnímu, proti dynamismu světa realného, světa účastníkova. Tento dynamismus vnější, technický, jehož metou je tempo, rekord, akordní výkon, prostě nadprůměr kvantitativní, číselný, nemá jiný účel než řevem stroje a množství přehlušit smrtelné ticho a smrtící nehybnost uvnitř.“

„Není třeba, a není to zpravidla ani možné, abych přijal za svou tu ideu, za niž položil život mučedník pravdy; stači mi, vím-li, že zemřel pro svou pravdu. Vskutku každý takový mučedník nás vyzývá: Následuj mne! Ale morálka, která si mučedníka přivlastní, zneužije toho k apelu morálnímu : Následuj mou pravdu, mou  ideu! Avšak všechen mravní apel člověkova mučednictví lze shrnout ve výzvu: Následuj mě, tj. buď ručitelem, jako jsem já, a proto následuj  svou pravdu!“

„Lidé se neodvracejí od náboženství ani z pohnutek mravních, ani z touhy po pravdě, nýbrž především proto, že jim učarovala nová technika, v prvé řadě technika založená na vědách přírodních.“

„Jsme svědky toho, jak moderní materiální a strojová technika činí, seč je, aby krisi urychlila. Zrodila-li se proto, aby byla člověku štítem proti fantomu smrti, stává se dnes sama jejím nejděsivějším mementem.“

„Analytik i visionář, ponecháni sami sobě, odpuzují se navzájem v opačné strany; prvý uhání do mlh minulosti, druhý do mlh budoucnosti. Umělec kotví v přítomnosti, v tom, co je skutečností minulého i skutečností budoucího. Minulé i budoucí, toť tyč vytvořená a užívaná mužem na visutém laně k jistější chůzi, k získávání lepší stability a k větší rozmanitosti a rozloze pohybů. Jediné umění ví, že tyč byla zhotovena pro chůzi, a ne chůze pro tyč. Jediné umění krouží lehce holí do rytmu chůze, která se tak mění v tanec tam, kde ostatní, závratí a bázní strnulí, svírají křečovitě svou tyč v domnění, že je zábradlím, které je vede, šňůrou napjatou rukama všemocných bohů a zákonů, ve věčnosti vzad a ve věčnosti vpřed zakotvenou, provždy danou a neměnnou. Ký div, že v očích těchto vážných a úzkostlivých je umění lehkovážnou hrou a lehkomyslným počínáním. Avšak všechna ekvilibristika muže na laně, všechna krkolomnost jeho pohybů, celý ten taneční a lehkonohý běh, vše to nemá jiný cíl než onen nejpotřebnější; udržet muže nad prázdnem.“

„Příroda je proto neukázněná, že vedle atomů a elektronů – jako jediné to skutečnosti – vytváří nesrozumitelné a nevypočitatelné fantomy: žáby, kočky, motýly, kopretiny, mravence, přírodovědce atd. Umění je neukázněné, protože se dotváří stále nových a nedopočitatelných věcí. Příroda i umění jsou neukázněné, protože tvoří; protože jsou živí, a tedy tvořiví.“

„Umělci je uložen úkol vytvářet ve světě lidského dorozumívací prostředky … , jaké vytváří příroda, když se dorozumívá, nebo milenci, když se dorozumívají. Ale příroda i milenci dorozumívajíce se mlčí. Umělec má se dorozumívat, a má mlčet. Nemá promluvit, a všechno má řici. Řešením tohoto pythického úkolu je umělecké dílo.“

„… umění má zobrazovat skutečnost, přírodu. Jaká ironie! Polepili jsme přírodu vinětami, to přece znamená, že jí známe. Proto, umělče, nechceš-li se rozcházet se skutečností, a tím se všemi rozumnými lidmi, vystříhej se zobrazit něco, na čem není přišpendlena cedulička s příslušným jménem, nacionálemi, tělesnou váhou a výškou a bůhvíčím ještě.“

„První i poslední podmínkou úspěšné vědy a techniky je, že příroda nesleví ani puntík, naopak, že člověk sleví mnoho, že sleví všecko, že vyplení a vykuchá své nitro do dna. Pradávná babrarská horda, když si podrobila kulturně vyspělý národ, vstřebala jeho duši a stala se kulturním národem. My, kulturní západníci, podrobujíce si svět matérie, vstřebali jsme jeho duši a stali se barbary. Barbarství oněch bylo aspoň vitální, živočišné; barbarství naše je strojové, intelektuální, celou svou povahou životu nepřátelské.

„Krása je ono prudké obejmutí s bytostmi a věcmi, kdy tušíme, že se loučíme navždy. Věci jsou krásně nikoli proto, že by krása byla jednou z jejich vlastnostní; věci jsou proto krásné, že oči, které uchvacují, jsou smrtelné. Smrt žije v nás od našeho narozením, a jejíma očima se dívajíce, vidíme věci krásné a bytosti milováníhodné.“

„Vyhlašuje-li rozum člověkovo vlastnictví vůči věcem a bytostem tohoto světa, je láska a krása pocitem prchavého setkání s nimi.“

„Láska, mravnost, krása ne jako posvátné pojmy, ale jako přirozenost, jak to, čím je člověk přírodou, ne čím se od přírody liší, to činí člověka člověkem.“

„Životu je vždy potřeba pomoci z té strany, kde je menšina; život je vždy nejvíce ohrožen většinou.“

 

Comments are closed.