Zeptej se táty (Jan Balabán)

01. 09. 2012, Lukáš Bárczay

Jan Balabán zemřel náhle ve svých 49 letech. Dva dny před svou smrtí se měl naposledy sejít s nakladatelem a vzájemně se shodnout na finální verzi rukopisu jeho poslední knížky Zeptej se táty. To setkání se neuskutečnilo. Jak se píše v Ediční poznámce samotné knihy: „Tu schůzku už na tomto světě uskutečnit nemůžeme.“

Osobně jsem se stal zavislým na textech Jana Balabána. Věřím, že existuje skupina lidí, pro které je čtení Balabána velmi emotivním zážitkem. Patřím do této skupiny. Jan Balabán toho mohl napsat mnohem víc. Možná, že odcházíme příliš brzy. A co jsem si v téhle útlé knížce podtrhnul?

„Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen.“

„Emil se ve strachu odvrátí od chatrného kotce a uvidí Jeny, jak se uprostřed dvora sklání k malé fence s černým natrženým okem. Připíná ji na řemínek a bere si ji jako výkupné z tohoto ztraceného místa, nad nímž právě burácí další rychlíkový spoj.
Všichni tři nasedli do auta a ujížděli po zvlněné silnici z Karviné do Ostravy a dopravní značky s nápisy „Pozor důlní vlivy!“ jim připomínaly, že pokles tohoto kraje ještě neskončil.“

„Normální věci nejsou. Jen tupec může chtít normální věci. Víš, Hansi, co mě nezraňuje, to pro mě není.“

„… potkal v parku pod vysokým černým topolem dívku, která se líbezně usmívala. Usmívala se tak plně a úplně, jako by se jí právě něco plnilo, jako by se právě zamilovala. Široké jiskřící oči. A pak si ta dívka utírá nos kapesníkem, který má trochu podivně zastrčený v rukávu červeného kabátku. A pak se usmívá ještě víc, protože to není kapesník, ale mikroténový sáček s ředidlem.“

„Něco se pohnulo. Není to vidět, jen se to hýbe jako had. Jako had v borůvčí na mezi. Matka nás vždycky, když jsme odcházeli s konvičkami v rukou z domu, varovala: Dávejte pozor na hady. Mluvte nahlas, dělejte kravál a pak chvilku počkejte, ať mohou odlézt. Tenhle jen tak neodleze. Marta Nedomová, čerstvá vdova a matka dvou synů a dcery, nerada přichází na to, že už není malá holka s konvičkou na borůvkové mezi a že to, co se pohnulo, není ani slepýš, ani zmije, ale krutá myšlenka, která jí teď v noci trhá vzácný spánek.
Teď už nezaberu, posteskla si, sedmdesátiletá, hubená a sama na široké manželské posteli.“

Chlapečku, až budeš muž, chlapečka nebude.“

„Přesedání z autobusu číslo 45 na autobus 54 se Emilovi stalo v posledních měsících každodenní rutinou. V posledních měsících? Všichni vlastně žijeme poslední měsíce, záleží na tom, kolik jich ještě máme.“

„Vy budete jako teta mé ženy, která se po smrti muže uzavřela do šetrného života. Nepouští si ani televizi, sedává potmě, koupe se jednou týdně a vodu pak nevypouští, ale celý týden jí zalévá záchod, skoro nejí, ne víno, ani kávu si nevaří, u třikrát vyvařeného čaje studuje v letácích, které jí strkají do schránky zadarmo, kde je jaká sleva. A její největší radostí je, když jí vracejí přeplatky za vodu, elektřinu a teplo. Nemá ráda svět, nechce vidět nikoho …“

„… čas objímání …“

„La mer. Francouzi vědí, že moře je žena. Matka života. A otec?“

„Nebe za oknem tmavé, jen nad obzorem světlý pruh. Je večer, nebo ráno? Teď to nepoznáš. To ukáží až další kroky.“

Comments are closed.