Když si dva režiséři povídají a vydají to jako knížku, mohla by to být skutečná nuda. Rozhodně to ale neplatí v případě Miloše Formana a Bohdana Slámy.

Povolání režisér totiž není jenom o filmu a jeho výrobě, je také, a pro mě především, o tom, co je mezi řádky. O životě, politice, lidech a pravdě. Kniha vás nechá sledovat barevný dialog dvou velmi rozdílných typů režisérů. Nejde však o hádku plnou rozporů. Jde o knihu rozhovorů dvou osobností, které naslouchají, rozumí a respektují.

Bohdan Sláma je mladý český režisér, který natočil hned několik filmů, které jsou pro mě v životě důležité, které mě hodně oslovily. Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel.

Z knihy působí její autor Bohdan Sláma jako éterický a přemýšlivý člověk. Miloš Forman na mnohých místech jeho konstrukce, otázky a teorie zjednodušuje a stahuje z oblaků zpátky na zem. Forman má ve své přirozenosti jakousi základní zemitost, která, jak se mi zdá, v charakteru člověka vypovídá často o jakémsi vnitřním pochopení světa a své vlastní existence v něm.

S životem se nedá dělat nic jiného než ho žít a kecat o něm.

Miloše Formana v jeho životě inspirovali Werich i Vláčil. V knize je také cituje.

Vzpomněl jsem si teď na Františka Vláčila. Jednou přišel na FAMU na besedu a prohlásil: ‘Heleďte, já vám nic říkat nebudu, nemá to smysl. Jen jedno je důležité – abyste věděli, kdo jste a kam jdete.’ A potom mlčel.

Víš, jak to se Spojenými státy je? Utíkali sem lidi, kteří byli pronásledovaní v Evropě. Vzbouřili se proti systému, v němž žili, a tady se snažili vytvořit systém, který by byl spravedlivý. Dospět k němu ale nejde, furt tomu bude bránit přirozenost člověka – špatnost, která se nedá porazit. Werich to formuloval nádherně: ‘Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat, jinak porazí ona tebe.’ Z toho vyplývá, že tady je to neustálý boj. Tohle ale existuje i leckde jinde.

Pokud se jenom trochu zajímáte o film, jeho přípravy a také velmi otevřené a konkrétní vzpomínky na vznik těch skvělých a často i úspěšných filmů Miloše Formana, přijdete si v knize na své. O tom, jak vznikaly filmy za komunismu, co říkal Larry Flynt na scénář a taky jak se zrodila myšlenka strhující scény filmu Amadeus, ve které těsně před smrtí Mozart diktuje Confutatis z Requiem.

Jasně. Je nebezpečné říkat si, teď natočím nějakou metaforu. Nesmírně nebezpečné. Postavy ztratí samy sebe, když mají jenom reprezentovat nějakou myšlenku. To uměly dokonale všecky komunistické filmy. Tam jsi věděl přesně, co si máš myslet, co si nemáš myslet. Znásilňovaly tvoje myšlení. Nebyla v nich pravda.

Když skončil, snad po dvou hodinách, zeptal jsem se, ale pane Flynte, ve scénáři jsou o vás i nelichotivé věci, to vám nevadí? A Flynt se na mě podíval a řekl: vadí, strašně vadí. Ale co mám dělat, když je to pravda?

Jednou jsme seděli s Nevillem Marrinerem, dirigentem, a já se ho zeptal, sire, poslyšte, dá se vůbec hudba diktovat? Odpověděl, že samozřejmě dá. Tak jsem ho poprosil, aby mi přesně napsal, jak by diktoval konkrétní pasáž. Pak jsme to ve filmu použili.
Takže to byl váš nápad?
Můj nápad, který vznikl z pitomé otázky, jestli se dá diktovat hudba.

Možná jste zaslechli o některých režisérech nebo o Miloši Formanovi to, že se první natáčecí den filmu skoro vždy musí celý natočit znova. Miloš Forman má každý svůj aktuální film jako svojí milovanou ženu.

Pravda ale je, že jsem mockrát musel první natáčecí den přetáčet.
Říká se, že to je vaše pravidlo.
První natáčecí den jsou všichni trochu nervózní. A já, protože musím předstírat, že jsem úplně klidný, jsem nervózní nejvíc.

Nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale je v tom určitý narcismus. Když dodělám film, tak i když je blbý, jsem do něj tak zamilovaný, že nemůžu hned začít točit jiný. To je jako s ženskou – když tě opustí a zničehonic odejde do světa, chvilku ti trvá, než se znova zamiluješ.

Citace z knihy zařazuji do tohoto článku v jiném pořadí, než tak jak se objeví v knize. Řadím je podle smyslu, který pro mě mají. V následujících ukázkách mluví Miloš Forman o tom, co, podle mého pozorování, dělá jeho filmy tak úspěšné, univerzální a divácké. Opravdovost, uvěřitelnost a přesvědčivost.

U filmu, i když to je paradoxní, musí člověk věřit i science fiction. Abys něco obdivoval, musíš tomu věřit. I kdyby to byla úplná blbost, a tys dokonce věděl, že je to úplná blbost. Musí to být udělané tak, abys tomu věřil.

Přirozenost je něco, po čem všichni toužíme, umělé věci jsou vlastně znásilněním přirozenosti. Je legrační, že se to projevuje jak ve filmu, tak ve všem, co člověk dělá. Když si zachová svou přirozenost, má každý projev přesvědčivost a sílu, a pokud ne… … tak pravda uteče.

To, co podle Miloše Formana platí u filmu, je ale u divadla úplně jinak.

Je potřeba vědět, že divadlo je stylizace od samého začátku. Divadlo nikde nepředstírá pravdu, od začátku pracuje s nadsázkou, víš, že nic není pravda, že všechno je kulisa. Nebe není nebe, ale namalované plátno, strom není strom, a tomu odpovídá samozřejmě i herectví, i ono je nadsázka, i situace jsou nadsázka. Naproti tomu film je fotografie, a na té je všechno realistické.

Jeden z nejznámějších českých úspěšných emigrantů v knížce mluví taky o politice. Ale o politice nepoliticky, lidsky. O tom, co je charakteristickou vlastností politiků, o tom, jaký není Václav Klaus. Také o tom, jak se v Americe pozná republikán od demokrata. Je možná náhoda, že se mi citace o měšťáctví, omezenosti a nedostatku sebeironie, dostala hned za citaci o Václavu Klausovi. V tomto pořadí je v knize nenajdete.

Prvním předpokladem schopnosti vyprávět příběh je naučit se pozorovat svět kolem sebe. Vždyť o čem jiném by člověk psal než o tom, co viděl, co četl. | Jiný zážitek ze světa než ten svůj nemáme, a přesto existuje spousta lidí, kteří světem opovrhují a nevšímají si druhých. Z těch jsou potom politici.

Podívej, Václav Klaus je inteligentní, vzdělaný, zásadový, rozhodný. Ale není moudrý, v tom je tragédie té situace u nás. Vašek Havel měl všelijaké nedostatky, ale měl svou moudrost.

Teď mě napadá, že jestli něco bytostně nesnáší měšťák – to slovo není dnes úplně aktuální, ale asi nejpřesněji popisuje stav nadřazenosti a zároveň omezenosti – pak je to ironie, natož cynismus.

I kdybych o americké politice nevěděl vůbec nic, tak když se podívám na ty jejich hlavouny, naprosto přesně vím, kdo je republikán a kdo je demokrat. Republikáni totiž absolutně nemají smysl pro legraci. Obama je úplně fantastický, dělá si z věcí srandu s lehkostí – a u republikánů není jeden jediný, který by byl vtipný.

A co 68 rok? A co konec 2. světové války?

Hrůzná je věta, kterou řekne Velká sestra po té sebevraždě Billyho Bibbita: Je třeba se vrátit k denní rutině. Když nás obsadili Rusové, tak první, co se říkalo, bylo: klid, běžte do práce, pracujte, tu situaci zvládnem. A to samé znělo v květnu 1945 – a co se rozpoutalo? Zvěrstva, kdy se ponížení Češi mstili Němcům.

Kniha rozhovorů Miloše Formana s Bohdanem Slámou zaznamenává rozhovory, které se uskutečnily při návštěvách Slámy v americkém bytě Miloše Formana. Nabízí řadu zajímavých odboček k uvažování. Také třeba tu o sociální spravedlnosti a sociální harmonii.

My lidi máme oproti přírodě jistý handicap, protože si vytváříme své společenství, vyvíjející se směrem, který se přirozenosti čím dál víc vzdaluje. Ale já myslím, že právě naopak. V tom je ta katastrofa. Pleteme si sociální harmonii se sociální spravedlností. Usilujeme o sociální spravedlnost, což koneckonců zvířata taky – chrání si své okolí, bojují mezi sebou – a to usilování vede vždycky a všude ke strašnému krveprolití. Naproti tomu snaha o sociální harmonii je podle mě výlučně lidská disciplína. Právě úsilím o to, abychom boj o sociální spravedlnost nahradili bojem o sociální harmonii, se lišíme od zvířat.

Četl jsem verzi pro Kindle z obchodu Kosmas.cz. Na serveru ereading.cz se dá dnes, když píšu tenhle článek, půjčit za pár desítek korun na 3 týdny.