Chtěl jsem lehké čtení na dovolenou a našel jsem ho. Velmi čtivou formou jsem vstoupil v knížce Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti do zvláštního magického světa. Odehrává se v současnosti a také v minulosti. Je srozumitelný. Na malé ploše dobrý příběh plný zajímavých a barevných nápadů. Příběh se v mé představivosti promítá jako film. Příběh by klidně mohl mít pokračování. Stojí za přečtení. Nepodtrhnul jsem si toho moc. Pár zajímavých vět ale přeci.

Práskl jsem za sebou dveřmi hostince a vydal se na cestu, aniž bych měl nějaký cíl. Někdy člověk prostě musí projít dveřmi.

Kráčeli jsme dál; dívka, jež dokázala rukama vytvořit oheň, neviditelný chlapec a já.

Zamířili jsme na hřeben. Na vrcholu, v místě, kde jsem se vždycky zastavil, abych se podíval, jak daleko jsem došel, jsem tentokrát pokračoval v chůzi. Někdy je lépe neohlížet se.

Kdysi jsem snil o tom, že uniknu svému obyčejnému životu, ale můj život nebyl nikdy obyčejný. Prostě jsem si jenom nevšiml, jak mimořádný byl.