Řekl jsem Lukášovi: “Chtěl bych si přečíst něco jako povídky Jana Balabána.” Lukáš odpověděl: “A Šindelku jsi už četl?” Tak se mi do rukou tahle knížka dostala.

Marek Šindelka píše o příbězích, o vztazích, o civilizaci a nás lidech. Píše lehce, zhuštěně, trefně, barevně, rytmicky.

Příběhy

Sám pracuji v médiích. A sám využívám síly účinku příběhu. Ten prostě funguje. Do všeho se teď v médiích cpe “háelpéčko” – hluboký lidský příběh. V Mapě Anny se téma příběhu objevuje mnohokrát.

Příběhy potřebujeme a chceme. Musíme si ale uvědomit jejich sílu a to, jak zavádějící často můžou být.

“Ono, řekněme si to na rovinu, každému, kdo má dnes všech pět pohromadě, se hnusí příběhy.”

Ono se skutečně zdá, že příběhy nám dávají více porozumět světu. Asi tomu tak ale vůbec není.

“Anno, vidíme se špatně. Všechny ty příběhy nepřinášejí vhled do minulosti, přinášejí vhled do Googlu. Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů.”

Už i to, že nad něčím vědci z univerzit pátrali je pro nás příběh. A tak každá druhá zpráva kolem nás je navlečena na zdánlivě pevnou nit vědců z univerzit.

“A je dokázáno a experimentálně potvrzeno vědci z univerzity v Mukačevu, že v jediném člověku je tolik nervů, že kdyby se natáhly za sebou, tak by ten špagát dvaapůlkrát obtočil zeměkouli. Představte si, jaké možnosti v člověku dřímají. (…) A paměť, jak zjistili vědci na univerzitě v Horní Plané u Mariánských Lázní, to jsou všeho všudy chemikálie a elektřina.”

A hluboký lidský příběh na pozadí velkých dějin, to je teprve trhák!

“Fakt, v patnácti letech jsem napsal sedmisetstránkový historický román Hitlerova sestra v oblíbeném žánru “osud malého člověka na pozadí velkých dějin” (vem druhou světovou válku, přidej malého člověka a různě to střídej v poměru asi 3:4, dokud nevznikne poselství).”

Příběhy ale vyprávíme my. Každý z nás. Dnes vlastně možná víc, než kdy předtím. Na internetu.

“Dneska každou minutu přibude na YouTube dvacet čtyři hodin času, to znamená čtyři roky za den. Ten nehmotný tvor roste a roste, snědl vůz s koňma i s pantátou, snědl selku i se selatama a tebe, tebe sní taky.”

“Na mobilních telefonech psali krátké zprávy na facebook o tom, že právě tančí. Všichni ti designéři vlastního ega. Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích.”

Jsme zrozeni k tomu, abychom poslouchali příběhy? Nejen to. Potřebujeme příběhy také sami vytvářet a vyprávět. Abychom si svými příběhy podmaňovali okolí a ovládali ho.

“Nevím, jestli jste o tom slyšeli, ale člověk má silnou potřebu se množit, opakovat se, tělo teď nechme stranou, tomu rozumí kdejaký blb, mluvím teď o množení duše, není větší slast než vědomí, že váš obraz, váš vnitřek, vaše myšlenky a slova, kopírují v myslích cizích lidí. Vím, že mi rozumíte.”

Vztahy

Jaký je dlouholetý vztah? Mění se jeho charakter? Z mé současné zkušenosti dvou dlouhých vztahů, z nichž ten delší dál trvá, vztah mění charakter. V prvním vztahu jsem slyšel “vždyť už spolu žijeme jenom jako kamarádi”. Byla to výčitka. Bylo to obvinění z toho, že už nemiluju. Nakonec se ukázalo, že láska odešla na druhé straně. Hodně mě to tenkrát bolelo. Jak je to tedy s dlouhodobými vztahy a jejich proměnou?

“Jejich láska nepozorovaně a téměř bezbolestně přešla v soužití, v rovnoběžný vztah, v kterém se nikdy ve skutečnosti nesetkají, říkal si Petr a věděl, že lže, protože se oba milovali až příliš.”

Vztahy bývají velmi komplikované. A ještě víc, když do toho vstoupí děti.

“Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá, že Martina opustí, chystala se na to každý den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila stejně smutným milováním, zjistila, že je těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten, který jí Martin nabídl, a z posledních sil se přesvědčila, že má toho muže vlastně ráda.”

Děti do vztahů bývají ale často zatahovány. Bývají používány jako velmi nebezpečné zbraně.

“Přišla si na svět jako rukojmí, Anno. Aniž bys o tom měla nejmenší tušení, vstoupila si přímo doprostřed zákopové války, kterou tvá matka vedla se svou vlastní matkou. Bojovalo se nejstrašnější zbraní všech dob: dětmi.”

A matky ještě jednou. Teď to vidím kolem sebe znovu a znovu. Silná vazba matek na dospělé syny. Vždyť přece jejich vlastní syn je ten nejlepší muž. Je jediný, její, vlastní. Je to tak trochu ona sama.

“Ondřej ve skutečnosti nehledal ženu, že všech sil pátral po své matce. Tajně si ji znovu tvořil ze svých partnerek.”

Kolikrát jste to už zažili. To překvapení nad tím, jak někdo podstatně mladší může být přitahován někým výrazně starším. A naopak. Je to přirozené a obvyklé. Spíš se tomu, řekl bych, bráníme.

“Váš vztah byl druh výměnného obchodu. Architekt tě sytil dospělostí a tys jej sytila dětstvím.”

Vztah někdy končí.

“Slova selhala.”

Civilizace

Je naše civilizace v krizi? Tak obvyklá otázka. Jen přesně nevíme, co kdo tím slovem civilizace myslí. Co kdo tím slovem krize myslí.

Žijeme krásně. Budujeme si nové domy. Obdélníky našeho vyparcelovaného štěstí.

“Příměstské satelity, paranormální úkazy, které na mapách a katastrálních plánech vypadaly jako zhoubná nemoc. Monokulturní čtvrti, v nichž se kolektivně kazí touha po rodinném životě.”

Organizovaně létáme hledat úlevu, štěstí a trochu toho baštění na exotické dovolené.

“Sylvie si vzpomněla na brožuru z letadla, kde byl návod, jak správně postupovat při letecké katastrofě, a na magazín vložený do stejné přihrádky, v němž byl návod, jak se správně radovat u moře.”

Budujeme si systémy, principy, způsoby. Ty jsou pro nás ale nakonec ty nejvíce svazující.

“Víte, člověk je přece jen přese všechno nakloněn jistému růstu, největší úsilí vynakládá na vytvoření mantinelů, které pak strašně komplikovaně boří.”

Všimli jste si taky toho, jak rychle po revoluci v Česku lidé zapomínají? Jak je svoboda a volnost najednou něco, co vlastně nechtěli. Nebo o co vlastně nějak ani už nestojí? Asi za tím stojí prostě příroda. Prostě to, že jsme taky jen zvířata.

“Naše těla jsou stroje na přežití, (…) naše těla jsou zbraně, jsme připraveni na boj, na nouzi. Naše fyziologie nepočítá s variantou blahobytu, mozek se strašlivě nudí: když nemá totalitu, vytvoří si vlastní.”

Od totality je velmi blízko k válce. Proč dívky v soutěžích krásy tolikrát chtějí mír. Nepokazily právě ony trochu smysl toho slova?

“Proč myslíte, že si lidé tolik oblíbili válku? (…) oblíbili si válku, protože je snadná. Mnohem snadnější než mír.”

Jsme sami. Z toho vane chlad. Z toho se mi ježí chlupy. Krása, Marku Šindelko.

“Člověk je jediný ohrožený druh na téhle planetě. Trne o svůj svět. Jakmile útlocitný pastýř Homo sapiens vyklidí pole, všem těm slastně nevědomým biotopům to bude úplně fuk, les si jistě neposteskne, že už v něm nepochoduje vyšší primát s flintou a nehlídá stavy zvěře. Všechny ty živočišné druhy se jen jemně oklepou, setřesou ze sebe veškerá nepotřebná jména, pojmy, klasifikace a druhové příslušnosti a splynou ve slastnou jednotu – v které ve skutečnosti vždycky byly. Jsme sami, Anno, vane z toho chlad.”

Hezké drobnosti

Do knihy Mapa Anny se dostalo také nejposlouchanější a i teď v roce 2016 extrémně konzervativní a vlastně retro rádio – Rádio Impuls.

“A támhle! Jedna rádiová stanice založila reklamu na svůj ranní pořad plný pohody, písniček, veselých moderátorů (Bavič nějaké křoví) na sloganu Vyměňte si úsměv, který se ve své kampani rozhodla doslova ilustrovat. Město se tak zaplnilo plakáty nešťastných mutantů.”

A teď dva drobné citáty, které můžou stát “vytržené z kontextu knihy” samy o sobě.

“Anorexie, bulimie, kulturistika – ty tři vykřičníky za slovem tělo, to všechno jsou jen výsledky chybného pohledu.”

“I já jsem plný cizích věcí, o které jsem se neprosil a které se občas seskupí do tvaru, co bolí.”

Vidím obrazy

Mnoho podtržených citátů teď skončilo v koši. Nějak se už pro tenhle článek nehodí. Už se nechtějí vejít. Ale ještě 3 do koše pod můj stůl nespadly. A tady jsou.

Moc rád čtu knížky, kde autor dokáže slovem vyvolávat barevné emotivní obrazy. Kdy se mi před očima odehrává film.

“A nad tím těžní věž: promítačka nicoty kráčející krajinou.”

“Asfalt potrhaný trávou. Všechno ponořené ve stínech. Ve vrátnici sedí černý bez a opatrně rozkvétá.”

A tohle je prostě nádhera. Nádherou dnes končím.

“Pes se rozštěkal na tvou siluetu vzdalující se ulicí. Když zmizela, štěkal chvíli jejím směrem, pak štěkal na lampu, pak na strom a na plot, a nakonec štěkal na svůj vlastní štěkot, který se odrážel od zhaslých oken domů a který ho lekal. Ztichl a několik minut ničemu nerozuměl. Přešlápl z nohy na nohu, slabě zakňučel a zalezl do boudy. Dvakrát se uvnitř otočil a pak do sodíkové žluté plochy světla, přetínající beton, vykoukl jeho čumák: dvě černé nozdry poseté velkými buňkami jako tkáň jater. Čumák se několikrát slabě pohnul do strany, dlouze vzdychl a znehybněl docela.”

Mapu Anny Marka Šindelky jsem si koupil v papírové verzi na serveru Kosmas.cz 18. června 2016 za 179 Kč.