Začal jsem pravidelně každý den běhat. Drží mě to už půl roku. Začíná to být vážné. Hledal jsem odpověď na otázku, jestli jsem s touhle úchylkou na světě sám. Bál jsem se, že jsem podlehl droze těžkého kalibru. S úlevou z tušené odpovědi jsem začal číst Harukiho „O čem mluvím, když mluvím o běhání“. A odpověď jsem našel: Nejsem v tom sám!

Haruki nepíše o tom, jak začít, jak trénovat, co dělat. Píše zdánlivě velmi jednoduše a lehce o sobě, běhání a psaní. Vzbuzuje to obdiv, úsměv a sympatie. Ale jak už to tak u velkých lidí bývá, z obyčejného vyprávění vykukují mnohem obecnější postřehy a formulace, pro které si téhle knížky vážím.

I při čtení „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ jsem měl v ruce tužku. A tohle je to, co jsem si podtrhl, co mi dává smysl i po dočtení knížky.

Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět.

Ze všech návyků, které jsem si doposavad během života osvojil, mi toho běh dal pravděpodobně nejvíc a hodně toho pro mne znamenal.

V tom smyslu se psaní knih podobá maratónskému běhu. Řečeno konkrétněji, ti, kdo tvoří, musejí hledat motivaci v tom, co se tiše a nevyhnutelně skrývá v nich samotných, a nekoukat po formách a standardech odněkud zvnější.

Běhání s sebou neslo několik velikých výhod. Za prvé, nemusíte si k němu shánět partnery ani kolegy. Nejsou potřeba zvláštní nástroje ani vybavení. Není třeba chodit na žádné speciální místo. Stačí jen boty vhodné k běhání a jakás takás cesta.

„Každý má dáno jinak, ve kterou denní dobu podává nejlepší výkony; v mém případě je to během několika hodin časně zrána. V tu dobu soustředím všechny síly na dokončení důležitých úkolů. Zbylý čas pak věnuju sportu, zařizování drobností a pracím, které nevyžadují moc velké soustředění. Když nastane tma, relaxuju a na práci už nesahám. Čtu si, poslouchám hudbu, odpočívám a chodím co možná brzy spát. To je zhruba styl, kterým trávím své dny dodnes. Což je také myslím důvod, proč jsem v posledních zhruba dvaceti letech zvládl pracovat tak efektivně. Na druhou stranu se podobným způsobem skoro úplně připravíte o noční život a bez debaty to poznamená i vaše vztahy s lidmi.“

„Myslím si ale, že mimo dobu, kdy je člověk ještě docela mladý, je v životě nezbytné mít nějaký žebříček priorit. Nějakou posloupnost, podle které rozdělujete svůj čas a energii. Pokud si člověk v sobě takový systém do určitého věku pořádně nevybuduje, ztrácí jeho život pevné ohnisko a stává se z něj bezvýrazná masa.“

„V květnu jsem zaběhl patnáctikilometrový závod u jezera Jamanaka pod horou Fudži, a v červnu pak, hnaný touhou zjistit, jakou nejdelší vzdálenost vlastně dokážu uběhnout, běhal v Tokiu kolem dokola císařského paláce. Slušným tempem jsem v sedmi okruzích urazil pětatřicet kilometrů, aniž bych měl nějaké závažnější problémy. Ani nohy mě vůbec nebolely. S takovou bych možná měl i na maratón, říkal jsem si v duchu. Až později jsem měl poznat na vlastní kůži, že ty nejhorší chvíle se v maratónu dostavují právě po pětatřicátém kilometru.“

„Nejsme prostě s to poznat, co je spravedlivé, pokud věci nebudeme sledovat v dlouhodobém horizontu.“

„Pumpař, který se doslechl, co mám za sebou, nařezal nějaké květiny z květináče do malé kytice, kterou mi předává.“

„Je to tak, říkám si: procesy jistého druhu prostě nedoznávají změny, i kdyby se dělo cokoliv.“

„Důvodů proto, abych běhal dál, mám opravdu jen pár, důvodů, proč běhání nechat, je zato tolik, že by jich byl pomalu plný obří kamion. A na mě teď je, abych těch „pár důvodů pro“ jeden po druhém přepečlivě vybrušoval a leštil. Pilně, důkladně, kdykoliv budu mít volnou chvíli.“

„Copak opravdu mohou poté, co člověk zemře, jeho myšlenky tak strašně jednoduše vyvanout a zmizet? „

„Já se toho o psaní hodně naučil při každodenních ranních bězích po ulici. Přirozenou cestou, na vlastní kůži, a rovnou z praxe. Do jaké míry, jak moc na sebe mám být přísný a nedovolit si zahálku? Jaká míra relaxace je optimální a kolik odpočinku už je naopak moc? Kam až sahá rozumná integrita a odkud začíná puntičkářství a úzkoprsost? Nakolik mám vnímat své okolí a do jaké míry se mám naopak soustředit na své nitro? Nakolik mám věřit svým schopnostem a nakolik sám o sobě pochybovat?“

„Dokázat v rámci svých individuálních mezí zužitkovávat sebe sama aspoň o něco efektivněji, je nejen podstatou běhu, ale mimo jiné i jakousi metaforou pro samotný život (a v mém případě i pro psaní). Myslím, že spousta běžců bude s tímhle názorem nejspíš souhlasit.“

„Včera jsem při běhu poslouchal album Beggars Banquet od Rolling Stones. Pověstné funkové „hu hú“, které zní do pozadí v Sympathy for the Devil, je pro poslech při běhání jako stvořené. A den předtím jsem si zas pouštěl Reptile od Erika Claptona. Obojí to jsou skladby, kterým se nedá nic vytknout. Chytnou vás a ani po několikerém poslechu se neomrzí. Zvlášť Reptile jsem se při běhání naposlouchal až běda. Sám za sebe ho považuju za ideální album pro pomalé ranní běhy. Nemá v sobě vtíravosti nebo pozérství, ani co by se za nehet vešlo. Drží si pevný rytmus, melodie přirozeně plyne. Pomalu se celý nořím do hudby, nohy se mi do taktu vymršťují vpřed a vrací se švihem dozadu. Do hudby linoucí se ze sluchátek se občas zezadu vmísí volání: Pozor nalevo! On your left! A po mé levé straně pak prosviští závodní kolo.“

„Předběhne mě dokonce i drobná, asi sedmdesátiletá běžkyně. „Do toho!“ volá na mě. No to je konec.“

„Tom Buchanan z Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho – hráč póla a vyhlášený boháč – říká: „Slyšel jsem, že se ze stájí dělají garáže, ale já jsem první člověk, který udělal z garáže stáj.“ Ne, že bych na to chtěl být nějak pyšný, ale dělám to stejně. Čili tak, že pokud se mi podaří objevit zachovalou LP desku s nahrávkou, kterou už přitom mám na CD, bez váhání prodám CD a LP desku si nechám. Když se mi podaří objevit stejnou LP desku, ale s vyšší kvalitou nahrávky a věrnější originálu, okamžitě si ji koupím namísto původní. Je s tím velká práce a stojí to hrůzu peněz. Většina lidí by o někom jako já asi řekla, že je maniak.“

„V jistém bodě našeho žití nám ve chvíli, kdy pod tlakem okolností toužebně čekáme jasný závěr, začnou ve většině případů klepat na dveře doručovatelé špatných zpráv.“

„Hollywoodskému producentu, jemuž snad přinesou návrh na zfilmování, bude dost možná stačit jediný pohled na poslední stránku, aby ho celá věc přestala zajímat. Mám ale takový dojem, jestli snad nakonec právě takový závěr nebude pro mne ten nejvhodnější.“

„Postávejte bez šatů před zrcadlem jak dlouho chcete, svého nitra stejně nedohlédnete.“

„Samozřejmě, že závod nebyl pořád jen příjemný a duchovně povznášející. Utrpení je ale u podobných sportů svého druhu základní předpoklad. Kdo by se vůbec pouštěl do podobně fyzicky i časově náročných podniků, jako je triatlon nebo maratón, kdyby se s nimi nepojilo utrpení a bolest? Právě proto, že je to těžké, právě tím, že si schválně troufneme utrpením projít a překonat je, se totiž v nás alespoň zčásti probudí vědomí, že doopravdy, naplno žijeme. A můžeme se i (při troše štěstí) dopracovat k poznání, že kvalita života netkví v nějakých fixních rekordech, číslech a žebříčcích úspěšnosti, ale je organicky zahrnutá už v samotném našem chování a skutcích.“

Pro čtení doporučuji první vydání v překladu Tomáše Jurkoviče. V nabídce prodejny ebux.cz.