Bdělost je text, který do mého života výrazně zasáhl. Pokyvuji, žasnu, odmítám, usmívám se, čtu pomaleji, abych vychutnával – tak jsem trávil svůj čas s Bdělostí.

5. srpna 2012 jsem si do svých poznámek do části “Knihy z přečtení” zapsal:
“Bdělost (Anthony de Mello) doporučoval Tomáš Hajzler v Snídani s Petrem Márou. Úplně jiný pohled na nás samotné.” Nevím, jestli jste společné snídaně těchto dvou pánů někdy na internetu zahlédli. Pro mě byly velkou inspirací. Třeba budou i pro vás (podcast).

K přečtení Mellovy Bdělosti jsem se dostal až o něco později. A teď s dalším odstupem od přečtení probírám a třídím jednotlivé citace z knížky tak, aby i pro ty, kteří knížku nečetli (a především pro mě po čase), dávaly nějaký smysl. Já, svět, láska, sebeláska, sobectví, domněnky, pravda, naprogramování, pozorování – to jsou některé z klíčových pojmů, které knížkou prostupují.

Návod na zaručené štěstí nehledejte

Poselství knížky chápu tak, že vybízí k tomu, abychom se probudili. Abychom se naučili pozorovat svět a sami sebe. Zároveň tenhle text netrpí příznaky „kuchařky na šťastný život“. Vše nechává na vás samotných. Čtenáře, kteří hledají jasné poučky “jak být šťastnější”, ujišťuje, že tak se k Bdělosti přistupovat nemá.

Už jste slyšeli o lidech, kteří jsou ve stresu z toho, že se mají uvolnit?

Od Bdělosti ani nečekejte, že vás naučí nějaké zázračné spásné techniky.

Co to je, tahle nejdůležitější věc ze všeho? Je to pozorování sebe sama. V tom vám nikdo nemůže pomoct. Nikdo vám neukáže žádnou metodu. Nikdo vám neporadí žádnou techniku. V okamžiku, kdy si osvojíte nějakou techniku, tak už jste se zase nechali naprogramovat.

Impulzem k probuzení může být často nějaká traumatická událost. Velmi často tomu tak ale není.

Někteří z nás se probudí díky nějaké tvrdé životní situaci. Trpíme tak moc, že se probudíme. Ale lidé v životě naráží stále znovu a znovu, a přesto dál spí za pochodu. Neprobudí se. Bohužel je nikdy nenapadne, že by to mohlo jít i jinak. Nikdy je nenapadne, že by to mohlo jít lépe.

Svět, dobro a zlo

Anthony de Mello nás provází přemýšlením nad tím, co označujeme jako svět, já, dobro, zlo a štěstí. A charakterizuje ho citátem.

„Ten stejný déšť dává růst trní v mokřinách i květinám v zahradách.“

Vyzývá nás ke skutečnému pozorování.

Vy jste pasivní, nezúčastněný pozorovatel. Je to šokující, obzvláště pro lidi ze západní kultury. Nezasahujete do ničeho. Nezasahujte. Nic „nespravujte“. Jen se dívejte! Pozorujte!

V následujícím citátu otevírá pro mě jedno velké téma: Posuzování, domněnky. K němu se ještě dále dostanu.

Chcete změnit svět? A co kdybyste začali sami u sebe. Co kdybyste nejdříve přetvořili sami sebe. Ale jak toho dosáhnout? Pomocí pozorování. Pomocí pochopení. Bez jakéhokoli zasahování či posuzování z vaší strany. Protože to, co posuzujete, nemůžete pochopit.

Štěstí je v našich rukou

Jak je to tedy se štěstím? S pocitem “být šťastný”? Možná taky takhle.

Pokaždé, když se vám něco nelíbí, žijete v nějaké iluzi. Něco velmi zásadního je s vámi v nepořádku. Nevidíte skutečnost. Něco ve vás se musí změnit.

To, abychom byli šťastní, není ovládané okolnostmi. Je to všechno v našich rukách.

Věci ani lidi nevidíme takové, jací jsou, ale takové, jací jsme my.

A pokud máte pocit, že je život o hledání štěstí, třeba by pro vás tohle mohlo být vhodným ukazatelem na cestě. Co je skutečně důležité? Umíte to už rozpoznat?

Existuje jen jeden důvod, proč nejste právě teď blažení. To proto, že myslíte či se soustřeďujete na to, co nemáte.

Pozor na domněnky

A znovu jsou tady domněnky, utkvělé představy. A to hned ve dvou následujících citátech. Nebo možná ještě jinak – šťastní nebudeme “až”, šťastní už jsme.

A moje zkušenost je taková, že právě ti, kteří si neví rady s tímto životem, s velkou dychtivostí řeší to, co budou dělat s tím PŘÍŠTÍM životem.

Protože když se snažíte změnit to, co je, v to, co si myslíte, že by MĚLO být, přestali jste chápat.

A kam nás okolí stále a stále tlačí? Do pocitu, že štěstí je něčím podmíněno.

Naučili nás vkládat své štěstí do rukou všemožných podmínek.

Je to tedy se “světem, který je v pořádku” trochu jinak, než jsme doposud mysleli?

Zatím tvrdíte: „Cítím se dobře, protože svět je v pořádku.“ Omyl! Svět je v pořádku, protože se já cítím dobře. To se nám snaží všichni mystikové sdělit.

Nechte v sobě žít dítě

Jestli jste viděli Duškovy Čtyři dohody, museli jste cítit to jedno velké téma. Děti. Jejich čistota. A naše divná snaha je něco učit, přesněji snad nerozvíjet je, ale formovat. Jejich přirozenost vměstnat do modelů, forem a definicí. Kdy ztrácíme schopnost pozorovat?

Krásně to vyjádřil Krišnamurti: „Od chvíle, kdy naučíte dítě ptáčka pojmenovat, už toho ptáčka nikdy neuvidí.“

Osvojili jsme si mnoho pojmenování, nálepek. Možná jen proto, abychom je včas zapomenuli a znovu objevili schopnost pozorovat. Nenastal už ten správný čas?

Život je lehký, život je radostný. Těžký je jenom s vašimi iluzemi, s vašimi ambicemi, s vaší lačností a s vaším dychtěním. A víte, z čeho všechny tyhle věci pramení? Z toho, že se ztotožňujete s všemožnými nálepkami.

Nálepky mají nepříjemnou vlastnost. Když je chcete sloupnout, roztrhnout se a jejich lepkavé části stále ulpívají. A překážejí. Všechno totiž může být jinak, než jak jsme o tom přesvědčeni.

„Nehledej pravdu; pouze přestaň mít názory.“ Odhoď své domněnky, nehledej pravdu. Pravda není něco, co lze hledat. Až přestanete mít o věcech svoje mínění, sami to poznáte.

Jsme zranitelní především proto, že máme konečné názory. Pevná stanoviska.

Když seknete do vody, vodě se nic nestane. Když seknete do něčeho pevného, roztříští se to. Máte v sobě pevné názory, máte v sobě pevné iluze – to ony se tříští, když dopadnou na přírodu, tam vás to zraňuje, odtud pochází ta bolest.

Pouta lásku zabíjejí

Následující citát nás od nálepek přenáší k lásce a k přátelství.

Konkrétní osobu musím sám vidět, sám zažít, sám intuitivně pochopit. Člověka lze pochopit intuitivně, ale nelze ho pochopit jako pojem.

Jaké místo má vlastně v lásce moje vlastní já? Naprosto zásadní. Od něj se totiž vše odvíjí.

Přestaňte mít pocit viny ze svého sobectví – všichni jsme stejní.

Jsou i jiné rafinovanější druhy sobectví.

Existují dva druhy sobectví. První typ je ten, při kterém mám potěšení, když dělám dobře sám sobě. To je ten, který obecně nazýváme sobectví. U druhého typu mi dělá potěšení, když můžu potěšit druhé. A to je mnohem rafinovanější druh sobectví.

Nepatří tenhle druhý typ sobectví k obvyklé výbavě maminek po celém světě? Myslet především na své okolí. Není tohle právě to, co často způsobuje u maminek řadu zdravotních komplikací? Zapomenout sama na sebe?

Zapomenout na sebe, když milujete druhé a nabízíte jim takzvanou pomocnou ruku, to je to nejhorší, co můžete udělat!

Není náhodou možné, že láska, kterou právě teď prožíváte, je jen láska k představě?

Myslíte si, že někomu pomůžete, když se do něho zamilujete? Pak vám musím něco důležitého sdělit. Vy nejste zamilovaní do někoho. Vy jste zamilovaní do toho, co si o tom člověku myslíte, do své představy, která je předpojatá a spřádá si své plány.

Trpět ve vztahu, trpět pro vztah, trpět minulým vztahem jsou zbytečnost. Ztráta času.

Mnoho let jsem to nechápal, až pak jsem jednou zjistil, že lidé musí v nějakém vztahu trpět tak dlouho, až je to zbaví iluzí o vztazích jako takových.

A je tu věčné téma debat. Definice lásky. Pojďme si teď říct co NENÍ dokonalá láska.

Ale záviset na tom druhém psychicky – záviset na tom druhém emocionálně – co to znamená? Znamená to, že dovoluji, aby mé štěstí záviselo na nějaké jiné osobě. Zamyslete se nad tím. Protože jestli to tak je, tak hned další bude, ať už si toho budete vědomi či nikoli, že začnete VYŽADOVAT, aby jiní lidé k vašemu štěstí přispívali. A jaký bude další krok? Strach. Strach ze ztráty, strach z odcizení, strach z odmítnutí, vzájemné ovládání. Dokonalá láska vylučuje jakýkoli strach. Tam, kde je láska, není žádné vyžadování, žádné očekávání, žádná závislost. Nevyžaduji, aby mě někdo učinil šťastným.

Zamilování nemá s láskou nic společného

Tohle je přesně moje téma! Tolikrát jsem se neshodl se svými přáteli na zásadním rozdílu pojmů zamilovat se a milovat. Vnímám je jako naprosto odlišné stavy. Konečně jsem zjistil, že nejsem na světě sám, kdo tuhle odlišnost vnímá. Je tu ještě jeden člověk – autor knihy Bdělost.

Takže proč se vlastně do někoho zamilujeme? Jak je to možné, že se zamiluji do jistého typu člověka a ne do nějakého jiného? Protože vycházím z jistých podmínek. Podvědomě mám v sobě představu, že přesně tento typ člověka se mi líbí a přitahuje mě. Takže když takovou osobu potkám, až po uši se do ni zamiluji. Ale viděl jsem ji vůbec? Neviděl! Uvidím ji, až se s ní ožením, pak přijde to probuzení. A pak také může začít láska. Ale zamilování nemá s láskou nic společného. To není láska, to je touha, trýznivá touha.

„Já“ může pozorovat „mě“

Teď následují jen čtyři stručné citáty. Tohle téma chápu jako to hlavní téma textu Anthony De Mella Bdělost. Rozdíl mezi “já” a “mě”.

Proč trpíte depresemi a všemožnými úzkostmi? Protože se s nimi identifikujete.

Anebo jinak, a přesto stejně, z jiné části knihy.

Veškeré utrpení je způsobováno tím, že se s něčím identifikuji, a to ať už je to něco uvnitř mne či vně.

A jak tedy netrpět bolestí? Víte, že můžete sami sebe pozorovat? Vystoupit ze sami sebe a netrpět?

Ale všimněte si, že tady „já“ pozoruje „mě“. To je velmi zajímavý jev, který už od pradávna fascinoval filozofy, mystiky, vědce i psychology – „já“ může pozorovat „mě“

A je v tom tedy nějaký rozdíl? Prožívat sebe a pozorovat sebe?

„Před osvícením jsem se občas cítil pod psa; po osvícení – pořád se ještě občas cítím pod psa.“ Ale je v tom velký rozdíl: už se s tím neidentifikuji. Chápete, jaký je to velký rozdíl?

Život je tajemství

Máte rádi bajky? Na světě zvířat poznáváme sami sebe. Jeden zvířecí příběh z knihy Bdělost je nejdelším citátem. Poučky a pohledy na svět (i ty náboženské) jsou k ničemu. Spějí jen k boji a válkám. Není náhodou život tajemství, které svou myslí nejsme nikdy schopni pochopit?

Se světem je vše v pořádku Když se probudíte, když pochopíte, když uvidíte, svět bude najednou v pořádku. Pořád se trápíme problémem zla. Znám jeden dost silný příběh o malém chlapci, který se prochází po břehu řeky. Najednou uvidí samici krokodýla chycenou v síti. Ta ho osloví: „Slitoval by ses nade mnou a pustil mne? Víš, vypadám sice ošklivě, ale není to moje vina. Takto jsem byla stvořena. Ale ať už navenek vypadám jakkoli, v těle mi bije srdce matky. Dnes ráno jsem šla hledat potravu pro své mladé a chytila se do této pasti!“ A chlapec na to odpoví: „Když ti z té pasti pomohu ven, tak mě chytíš a zabiješ mě.“ Krokodýlice se zeptá: „Myslíš, že bych něco takového udělala dobrodinci, který mě osvobodil?“ A tak se chlapec nechá přesvědčit a pomůže krokodýlici ze sítě, načež ta po něm chňapne a sevře ho v tlamě. Jak ho tak drží v čelistech, chlapec ještě řekne: „Takže to mám za ten svůj dobrý skutek.“ Krokodýlice na to: „Víš, neber si to osobně, synku, ale takto je svět zařízen, takový je zákon života.“ Ale chlapec s tím nesouhlasí, a tak krokodýlice navrhne: „Chtěl by ses někoho zeptat, jestli je to jinak?“ Chlapec si všimne, že na větvi sedí nějaký pták a zeptá se: „Ptáku, je pravda, co krokodýlice říká?“ „Krokodýlice má pravdu. Podívej se na mě. Jednou jsem se vracel domů s potravou pro svoje ptáčata. Představ si, jak jsem se asi zděsil, když jsem uviděl hada, jak se plazí nahoru k mému hnízdu. Byl jsem úplně bezbranný. Had spolykal všechna moje mláďata, pěkně jedno po druhém. Křičel jsem a volal, ale zbytečně. Krokodýlice má pravdu, to je zákon života, takto je svět uzpůsobený.“ „Vidíš,“ řekla krokodýlice. Ale chlapec se nedal: „Zeptejme se ještě někoho jiného.“ „No tak dobře, ptej se.“ Po říčním břehu kolem nich právě procházel starý osel. „Osle, ty víš, co krokodýlice říká. Má pravdu?“ A osel na to: „Krokodýlice má naprostou pravdu. Podívej se na mě. Celý život jsem pracoval a otročil pro svého pána a sotva jsem za to dostával dost jídla. Teď, když už jsem starý a nepotřebný, pustil mě na svobodu, a tak se v džungli potloukám sem a tam a čekám, až se na mě vrhne nějaké divoké zvíře a ukončí můj život. Krokodýlice má pravdu, toto je zákon života, takto je svět zařízen.“ „Vidíš,“ řekla krokodýlice. „Jdeme na věc.“ Chlapec to nevzdává: „Dej mi ještě jednu šanci, jednu poslední šanci. Dovol mi se zeptat ještě někoho. Vzpomeň si, jak jsem byl laskavý já k tobě.“ A krokodýlice odpoví: „Tak jo, ale je to tvoje poslední šance.“ Chlapec uvidí, jak kolem běží zajíc a tak se ho zeptá: „Zajíci, má krokodýlice pravdu?“ Zajíc si sedne na zadní a řekne směrem ke krokodýlici: „Tohle jsi tomu chlapci řekla?“ „Ano, řekla,“ odpoví krokodýlice. „Počkej,“ praví zajíc, „to musíme řádně prodiskutovat.“ „Dobře,“ odpoví krokodýlice. Ale zajíc hned na to: „Jak o tom ale můžeme diskutovat, když máš toho chlapce v tlamě? Pusť ho, on se přece také musí naší diskuse zúčastnit.“ Ale krokodýlice se jen tak nedá: „Ty jsi ale liška podšitá. Já ho pustím a on mi uteče.“ Zajíc na to: „Myslel jsem, že jsi chytřejší. Kdyby se pokusil utéct, jedním mávnutím ocasu ho snadno zabiješ.“ „Tak dobře,“ řekne krokodýlice a chlapce pustí. A v okamžiku, kdy ho pustí, zvolá zajíc: „Utíkej!“ A tak chlapec začne utíkat a podaří se mu uniknout. Potom zajíc tomu chlapci řekne: „Nemáš rád krokodýlí maso? Nechtěli by se lidi z tvé vesnice dobře najíst? Nevysvobodil jsi toho krokodýla úplně, víc než polovina jeho těla je pořád ještě chycená v síti. Běž klidně do vesnice, přiveď všechny sousedy a udělejte si hostinu.“ A tak to také chlapec udělá. Jde do vesnice a svolá všechny muže. Ti s sebou vezmou své sekery, hole a oštěpy a krokodýla zabijí. Chlapcův pes je s nimi také, a když zahlédne našeho zajíce, začne ho honit a nakonec ho chytí a zakousne. Když chlapec přiběhne, je už pozdě, a jak tak vidí zajíce umírat, říká si: „Krokodýlice měla pravdu, takto je to na světě zařízeno, to je zákon života.“ Neexistuje žádné vysvětlení, kterým byste se mohli pokusit objasnit všechno to utrpení a zlo a mučení a ničení a hlad na světě. Něco takového nelze vysvětlit. Můžete si se svými poučkami, náboženskými či jinými, pohrávat, jak chcete, něco takového nikdy nevysvětlíte. Protože život je tajemství, a to znamená, že vaše mysl ho nikdy nebude schopná pochopit. Abyste ho pochopili, budete se muset probudit. A pak si najednou uvědomíte, že skutečnost nemá problém, to vy jste ten problém.

Strach způsobuje zlobu

Na téma náboženských pouček se mi váže pojem “válka”. Anthony de Mello se, myslím úspěšně, pokouší o definici války.

Víte, odkud pochází války? Pochází z toho, že se zvenku chrání lidé před konflikty, které jsou uvnitř.

Některé pohledy na chování živých bytostí na zemi považují za hlavního hybatele všeho strach. Zkuste se svého strachu zbavit. Není se čeho bát. Nepramení totiž zloba právě ze strachu?

Pouze když máte v sobě strach, tak se rozzlobíte. Vzpomeňte si, kdy jste se naposledy rozzlobili a hledejte, kde by za tím mohl být strach. O co jste se báli? O co jste nechtěli přijít? Odtud pramení zloba.

Přátelství, vztahy

A je tady další, pro mě aktuální, téma. Přátelství a partnerství. Následující citát je pro mě zásadní. Čím častěji si ho připomínám, tím více cítím, jak je pro mě pravdivý. Někteří mí přátelé mě možná považují za nespoutaného, nezávislého a svobodného. Možná se ale jedná jen o nějakou podvědomou cestu. Je to cesta k intenzivnějším vztahům, k opravdové svobodě?

Jsme vším tak zaslepeni, že jsme nepřišli na základní pravdu – pouta vztahům škodí, spíše než pomáhají. Vzpomínám si, jak jsem se hrozně bál, když jsem svému blízkému příteli měl říct: „Já tě vlastně nepotřebuji. Můžu být naprosto šťastný i bez tebe. A teď, když jsem ti to řekl, zjišťuji, že si dokážu plně vychutnat tvou přítomnost – už nemusím mít žádné obavy, už nemusím žárlit, už si tě nechci přivlastnit, už na tobě nelpím. Je to velký požitek být s tebou, když si tě mohu užívat na základě nelpění. Jsi svobodný a já také.“

Lidé v našem okolí nám nedávají a hlavně neberou. Máme být otroky okolí a lidí kolem nás? Dejte si na to pozor.

Pokud se opravdu zbavíme iluze, že nám lidé mohou něco dát nebo že nám mohou něco vzít, probudíme se. A neuděláme-li to, bude to mít vážné a nevyhnutelné následky: ztratíme schopnost milovat.

“Ne” je někdy to nejlepší, co můžete říct, udělat.

S lidmi, kteří se změnili na základě sebenenávisti a nespokojenosti se sebou sama, není možné žít.

Závislosti

Je tu ještě jedno téma – závislosti. Při mém čtení u mě rezonovalo především v mém konkrétním případě. Před třemi lety jsem se z vášnivého kuřáka změnil na nekuřáka. Bez podpůrných náplastí, žvýkaček, elektronických cigaret. Před tím, když jsem přestal, jsem se snažil na mě a moje kouření podívat zvenku. Pochopit ho. Prohlédnout skrz. Možná se mi to trochu podařilo.

Když se něčeho zříkáte, navždy se k tomu poutáte. Jediný způsob, jak z toho vystoupit, je prohlédnout skrze to. Nezříkejte se ničeho, PROHLÉDNĚTE TO.

Náš svět je plný drog. A rozhodně to nejsou jen drogy. Mnohem přesnější označení jsem našel právě v textu Anthony de Mella.

Bohužel, lidé se zbláznili a jsou čím dál závislejší, protože už si neumějí vychutnat dary života. A tak se honí za stále většími umělými dráždidly.

Můžeme žít s dráždidly. Tím, že nás dostanou nahoru, si rovnou kupujeme vstupenku na cestu dolů. Bez výjimky.

Pokud hledáte vzrušení, připravte se na depresi. Chcete svou drogu? Připravte se na kocovinu. Kyvadlo se z jednoho konce zhoupne na druhý.

Je třeba si uvědomit, že společnost je dnes z velké míry tvořena systémem vytváření dráždidel. Nezměníme to, je třeba si to ale uvědomit. A dráždidla rozhodně nejsou jenom věci.

A právě toto udělala vaše společnost vám, když jste se narodili. Nedovolili vám pochutnávat si na zdravé a výživné stravě života, a sice na práci, hře, radosti, smíchu, společnosti lidí a potěšení smyslů a mysli. Dali vám ochutnat drogu, která se jmenuje přijetí, ocenění, pozornost.

Tak přeci jsou tu tři body „ke šťastnému životu“

A je tady závěr. Následující citáty jsem nasbíral v průběhu knihy a v třídění jsem je zařadil na konec svého článku. Nejprve něco, co je velmi populární. Body. Tady jsou “tři body ke šťastnému životu”.

Jak jsem již řekl, zaprvé, velmi může pomoci vhled do naší mysli. Vhled, nikoli analýza – analyzování paralyzuje. Vhled nepředpokládá nutně analýzu. Jeden z nejlepších amerických psychoterapeutů to vyjádřil velmi trefně: „Zážitek ‚aha‘ – o to hlavně jde.“
Zadruhé, velmi důležité také je, abyste porozuměli své závislosti.
Zatřetí, neidentifikovat se.

Hledání smyslu života

Smysl života?

Proto lidé stále hledají smysl života. Ale život nemá žádný smysl, nemůže mít žádný smysl, protože smysl je spíše něco jako vzorec, smysl je něco, čím se živí jen vaše mysl. Pokaždé, když se snažíte dát skutečnosti nějaký smysl, narazíte na něco, co vám ten váš smysl rozbije. Život dává smysl jen tehdy, když ho vnímáte jako tajemství.

Jsou tady nějaká východiska. Snad jedno jediné?

Existuje jediné východisko, a to je zrušit svoje naprogramování. Jak se to dělá? Plně si uvědomte, že jste naprogramováni.

To se lehce řekne, jak to ale udělat?

Chcete se ze svého vězení vysvobodit? Tak se dívejte, pozorujte. Pozorujte celé hodiny. Co máte pozorovat? Cokoliv. Lidské tváře, tvary stromů, ptáky v letu, hromadu kamenů, pozorujte třeba, jak roste tráva. Dostaňte se s těmi věcmi do spojení, dívejte se na ně. A doufejme, že se pak vysvobodíte z těch nehybných vzorců, které jsme si všichni vytvořili a ze kterých pak vycházely naše myšlenky a slova, které nás klamaly.

Bohužel nám v tom naše lenost vytrvale brání. Lenost? Válení se v posteli? Ne, tahle lenost je mnohem nebezpečnější.

Ale většina lidí mnohem raději upadá do mentální lenosti, než aby se namáhali a viděli každou bytost, každou věc nově v každém okamžiku.

Největší životní překážkou jsme my sami

Až už budete mít pocit, že jste se naučili pozorovat, čeká vás ten nejtěžší úkol.

Až se stanete odborníky (a z vás budou už brzo odborníci), nebudete muset studovat psychologii. Začnete se pozorovat, dívat se na sebe, všímat si těch negativních emocí, najdete si svůj vlastní způsob, jak si je vysvětlit. A všimnete si změny. Ale pak se budete muset s tím hlavním lotrem vypořádat, a tím hlavním lotrem je odsuzování sebe sama, nenávist sebe sama, nespokojenost se sebou samým.

Probuďme se

A jsou tu poslední tři citáty. Naprosto přirozeně se do nich dostalo připomenutí toho, že jsme všichni vstoupili na tento svět čistí a svobodní. Jako děti. Umíme se do toho stavu znovu vrátit?

Když vstupujeme do života, díváme se na život s úžasem, ale není to ten inteligentní úžas mystiků. Je to beztvarý úžas dítěte. Pak úžas pomine a nahradí ho nuda, s tím, jak si postupně osvojujeme jazyk, slova a pojmy. A doufejme, že budeme mít štěstí a k úžasu se opět navrátíme.

A co naše společné přemýšlení mohlo na závěr shrnout? Vybral jsme tyhle dva citáty.

Zní to asi divně, v kultuře, kde nás učili dosahovat stále nějakých cílů, někam směřovat, ale ve skutečnosti není kam jít, protože už tam dávno jsme.

Odhoďte strach z neúspěchu, i plahočení se za úspěchem a budete sami sebou. Uvolnění. Přestanete řídit se sešlápnutou brzdou.