Knížka je také o tom, jak se naše rychlé myšlení dá velmi jednoduše ošálit. Jak jednoduše můžeme dojít k chybnému závěru a vůbec to nezpozorovat. Jak často reagujeme nebo odpovídáme na něco úplně jiného, než je skutečným podnětem, skutečnou otázkou.

„Myšlení, rychlé a pomalé“ jsem četl už na podzim v roce 2016. Odstupem času pro mě asi polovina podtržených citací už nedává smysl. A tak bude článek alespoň kratší a koncentrovanější.

A co jsem si v knížce, která je označována za „největší událost nonfiction literatury 2012 v České republice“ podtrhl?

Systémy 1 a 2

Jaké jsou tedy Systémy 1 (ten rychlý a impulzivný) a 2 (ten pomalý a energeticky náročný)?

Experiment přináší významné ponaučení: když je Systém 2 zaneprázdněný jinak, budeme věřit skoro čemukoliv. Systém 1 má sklony věřit, Systém 2 má na starosti pochybovat a nevěřit, jenže Systém 2 bývá zaneprázdněný a často je líný.

V běžných životních situacích vládne Systém 1.

Když hodnotíte lidi jako atraktivní nebo neatraktivní, jde o základní ohodnocení. Uděláte to automaticky, ať chcete, nebo nechcete, a toto vás pak ovlivňuje.

Systém 1 nemá problém okamžitě něco rozhodnou, k něčemu zaujmout stanovisko. Často chybné. Nedostatek informací způsobuje jeho vládnutí nad rozumovým Systémem 2.

A opravdu – často zjistíte, že když toho víte málo, pak také všechno, co víte, snadněji zapadá do logického, koherentního modelu.

Následující citát potvrzuje moje vlastní zkušenost. Přesně tohle jsem zažil.

To velké rozhodnutí provedli na základě příznivé zprávy jednoho konzultanta. … Zdá se, že si neuvědomili, jak málo informací mají.

Otázky a snaha Systému 1 si to usnadňovat

Průzkumy je třeba brát s rezervami. Vždycky je důležité vědět přesně, na co se zeptat. A taky se ujistit, že dotazovaní skutečně pochopili otázku a odpovídají na to stejné, na co myslíme my že odpovídají.

Pokud Systém 1 nenajde na nějakou těžší otázku rychle uspokojivou odpověď, vyhledá související otázku, která je snadnější, a na tuto odpoví.

Pamatujeme si ještě vůbec otázku, na kterou se snažíme najít odpověď? Nebo jsme ji už nahradili nějakou snadnější?

Otázka, kterou máme řešit, zní, zda by uchazečka dobře zvládla tuto pracovní pozici. Ale zdá se, že tu odpovídáme na otázku, jestli byla dobrá u pohovoru. Neuchylujme se k substituci.

A teď malý test.

„Kolik kusů od každého druhu zvířete vzal Mojžíš do své archy?“ Počet lidí, kteří odhalili, co je na této otázce špatně, je tak malý, že se jí začalo říkat „Mojžíšova iluze“. Mojžíš nenabral do archy žádná zvířata – byl to Noe.

A ještě jeden test. Ten není z textu knihy, ale z mé vlastní zkušenosti. Zkuste odpovědět na otázku „Jaká rádia znáte? Vyjmenujte teď v duchu alespoň tři.“ A teď se zamyslete nad tím, jestli jste náhodou neodpovídalí spíše na otázku „Jaká jsou tři mezi lidmi obecně nejznámější rádia?“

Zákon malých čísel a klam Systému 1

„Už tři kamarádky mi řekly to stejné.“ A co z toho vyvodí Systém 1? Všechny moje kamarádky si to taky myslí.

Když je informací málo, což je častý případ, zafunguje Systém 1 jako stroj na rychlé závěry.

Malý počet obyvatel v okrese ani nezpůsobuje rakovinu, ani jí nezabraňuje. Pouze umožňuje, aby výskyt rakoviny byl mnohem vyšší (anebo mnohem nižší), než je tomu u větší populace.

Vzorek pozorování je ale příliš malý na to, aby se z něj daly vyvodit nějaké závěry. Neřiďme se zákonem malých čísel.

Jak fungujeme, když se nám něco líbí. Jednoduché podvody na nás

Určitě jste už někde slyšeli o „efektu vystavení“. Jednoduše to, co často vidíme, čemu jsme často vystavováni, se nám začíná líbit. I i o tom píše v knížce „Myšlení, rychlé a pomalé“ její autor Daniel Kahneman.

Spolehlivým způsobem, jak lidi přimět věřit nepravdám, je jejich časté opakování: známost se obtížně odlišuje od pravdy. Velmi dobře tuto skutečnost znají autoritářské režimy a marketingoví pracovníci.

To, že to známe, nás vede k tomu, že se nám to líbí. To je ale efekt pouhého vystavení.

Efekt pouhého vystavení nezávisí na vědomém pocitu, že něco známe (zážitek známosti). Ve skutečnosti tento efekt na uvědomění nezávisí vůbec: dochází k němu i tehdy, když se opakovaná slova nebo obrazy ukazují tak rychle, že si pozorovatel vůbec není vědom, že už je někdy viděl. Přesto se mu budou více líbit slova nebo obrazy, které mu byly prezentovány častěji.

K efektu pouhého vystavení dochází proto, tvrdí Zajonc, že opakované vystavení danému podnětu není následováno něčím negativním.

… účinek opakování na to, že se nám něco líbí, je nesmírně důležitý biologický fakt, který se týká i všech zvířat.

Milujeme negativní věci

Mnohem více si pamatujeme negativní věci. Dáváme jim mnohem větší váhu. Cíleně se na ně soustřeďujeme a vyhledáváme je. Patrně to má svou biologickou podstatu – abychom si „zachovali holý život“. Od negativních věcí nám hrozí nebezpečí.

V několika experimentech se prokázalo, že jedna rozezlená tvář „vystupuje“ z davu tváří veselých, zatímco v davu rozezlených tváří jedna veselá tvář nevyniká.

Mozek člověka i dalších živých tvorů obsahuje mechanismus, jehož úkolem je dávat prioritu špatným zprávám. Rychleji se utvářejí špatné dojmy a špatné stereotypy, které jsou také odolnější vůči popření než dobré dojmy a stereotypy.

A na závěr Štěstí

Snad v každé podobné knize je kapitola o štěstí a jeho hledání. O jeho definici v našich životech. I Daniel tohle téma zařadil. A já bych tématem štěstí zakončil tuhle reklamu na povedenou knížku.

…moje žena tvrdila, že lidé jsou ve slunné Kalifornii šťastnější než na východním pobřeží. Já jsem argumentoval tím, že podnebí prokazatelně není důležitým faktorem osobního štěstí – vždyť skandinávské země vykazují nejvyšší úrovně spokojenosti na světě.

Lidé, u kterých se nám zdá, že mají štěstí ve stejné míře, se mohou značně lišit v tom, jak jsou šťastní.

Nebudu asi příliš přehánět, když řeknu, že štěstí je prožitek trávení času s lidmi, které máte rádi a kteří mají rádi vás.

Nejjednodušším způsobem, jak zvýšit osobní štěstí, je kontrolovat využití svého času. Myslíš, že bys mohl najít více času, ve kterém budeš dělat věci, které máš rád?“

Knížku jsem si koupil a přečetl v elektronické verzi vydavatelství Melvil.

The post Myšlení, rychlé a pomalé (Daniel Kahneman) appeared first on LOLEK.

Marek Šindelka píše o příbězích, o vztazích, o civilizaci a nás lidech. Píše lehce, zhuštěně, trefně, barevně, rytmicky.

Příběhy

Sám pracuji v médiích. A sám využívám síly účinku příběhu. Ten prostě funguje. Do všeho se teď v médiích cpe “háelpéčko” – hluboký lidský příběh. V Mapě Anny se téma příběhu objevuje mnohokrát.

Příběhy potřebujeme a chceme. Musíme si ale uvědomit jejich sílu a to, jak zavádějící často můžou být.

“Ono, řekněme si to na rovinu, každému, kdo má dnes všech pět pohromadě, se hnusí příběhy.”

Ono se skutečně zdá, že příběhy nám dávají více porozumět světu. Asi tomu tak ale vůbec není.

“Anno, vidíme se špatně. Všechny ty příběhy nepřinášejí vhled do minulosti, přinášejí vhled do Googlu. Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů.”

Už i to, že nad něčím vědci z univerzit pátrali je pro nás příběh. A tak každá druhá zpráva kolem nás je navlečena na zdánlivě pevnou nit vědců z univerzit.

“A je dokázáno a experimentálně potvrzeno vědci z univerzity v Mukačevu, že v jediném člověku je tolik nervů, že kdyby se natáhly za sebou, tak by ten špagát dvaapůlkrát obtočil zeměkouli. Představte si, jaké možnosti v člověku dřímají. (…) A paměť, jak zjistili vědci na univerzitě v Horní Plané u Mariánských Lázní, to jsou všeho všudy chemikálie a elektřina.”

A hluboký lidský příběh na pozadí velkých dějin, to je teprve trhák!

“Fakt, v patnácti letech jsem napsal sedmisetstránkový historický román Hitlerova sestra v oblíbeném žánru “osud malého člověka na pozadí velkých dějin” (vem druhou světovou válku, přidej malého člověka a různě to střídej v poměru asi 3:4, dokud nevznikne poselství).”

Příběhy ale vyprávíme my. Každý z nás. Dnes vlastně možná víc, než kdy předtím. Na internetu.

“Dneska každou minutu přibude na YouTube dvacet čtyři hodin času, to znamená čtyři roky za den. Ten nehmotný tvor roste a roste, snědl vůz s koňma i s pantátou, snědl selku i se selatama a tebe, tebe sní taky.”

“Na mobilních telefonech psali krátké zprávy na facebook o tom, že právě tančí. Všichni ti designéři vlastního ega. Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích.”

Jsme zrozeni k tomu, abychom poslouchali příběhy? Nejen to. Potřebujeme příběhy také sami vytvářet a vyprávět. Abychom si svými příběhy podmaňovali okolí a ovládali ho.

“Nevím, jestli jste o tom slyšeli, ale člověk má silnou potřebu se množit, opakovat se, tělo teď nechme stranou, tomu rozumí kdejaký blb, mluvím teď o množení duše, není větší slast než vědomí, že váš obraz, váš vnitřek, vaše myšlenky a slova, kopírují v myslích cizích lidí. Vím, že mi rozumíte.”

Vztahy

Jaký je dlouholetý vztah? Mění se jeho charakter? Z mé současné zkušenosti dvou dlouhých vztahů, z nichž ten delší dál trvá, vztah mění charakter. V prvním vztahu jsem slyšel “vždyť už spolu žijeme jenom jako kamarádi”. Byla to výčitka. Bylo to obvinění z toho, že už nemiluju. Nakonec se ukázalo, že láska odešla na druhé straně. Hodně mě to tenkrát bolelo. Jak je to tedy s dlouhodobými vztahy a jejich proměnou?

“Jejich láska nepozorovaně a téměř bezbolestně přešla v soužití, v rovnoběžný vztah, v kterém se nikdy ve skutečnosti nesetkají, říkal si Petr a věděl, že lže, protože se oba milovali až příliš.”

Vztahy bývají velmi komplikované. A ještě víc, když do toho vstoupí děti.

“Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá, že Martina opustí, chystala se na to každý den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila stejně smutným milováním, zjistila, že je těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten, který jí Martin nabídl, a z posledních sil se přesvědčila, že má toho muže vlastně ráda.”

Děti do vztahů bývají ale často zatahovány. Bývají používány jako velmi nebezpečné zbraně.

“Přišla si na svět jako rukojmí, Anno. Aniž bys o tom měla nejmenší tušení, vstoupila si přímo doprostřed zákopové války, kterou tvá matka vedla se svou vlastní matkou. Bojovalo se nejstrašnější zbraní všech dob: dětmi.”

A matky ještě jednou. Teď to vidím kolem sebe znovu a znovu. Silná vazba matek na dospělé syny. Vždyť přece jejich vlastní syn je ten nejlepší muž. Je jediný, její, vlastní. Je to tak trochu ona sama.

“Ondřej ve skutečnosti nehledal ženu, že všech sil pátral po své matce. Tajně si ji znovu tvořil ze svých partnerek.”

Kolikrát jste to už zažili. To překvapení nad tím, jak někdo podstatně mladší může být přitahován někým výrazně starším. A naopak. Je to přirozené a obvyklé. Spíš se tomu, řekl bych, bráníme.

“Váš vztah byl druh výměnného obchodu. Architekt tě sytil dospělostí a tys jej sytila dětstvím.”

Vztah někdy končí.

“Slova selhala.”

Civilizace

Je naše civilizace v krizi? Tak obvyklá otázka. Jen přesně nevíme, co kdo tím slovem civilizace myslí. Co kdo tím slovem krize myslí.

Žijeme krásně. Budujeme si nové domy. Obdélníky našeho vyparcelovaného štěstí.

“Příměstské satelity, paranormální úkazy, které na mapách a katastrálních plánech vypadaly jako zhoubná nemoc. Monokulturní čtvrti, v nichž se kolektivně kazí touha po rodinném životě.”

Organizovaně létáme hledat úlevu, štěstí a trochu toho baštění na exotické dovolené.

“Sylvie si vzpomněla na brožuru z letadla, kde byl návod, jak správně postupovat při letecké katastrofě, a na magazín vložený do stejné přihrádky, v němž byl návod, jak se správně radovat u moře.”

Budujeme si systémy, principy, způsoby. Ty jsou pro nás ale nakonec ty nejvíce svazující.

“Víte, člověk je přece jen přese všechno nakloněn jistému růstu, největší úsilí vynakládá na vytvoření mantinelů, které pak strašně komplikovaně boří.”

Všimli jste si taky toho, jak rychle po revoluci v Česku lidé zapomínají? Jak je svoboda a volnost najednou něco, co vlastně nechtěli. Nebo o co vlastně nějak ani už nestojí? Asi za tím stojí prostě příroda. Prostě to, že jsme taky jen zvířata.

“Naše těla jsou stroje na přežití, (…) naše těla jsou zbraně, jsme připraveni na boj, na nouzi. Naše fyziologie nepočítá s variantou blahobytu, mozek se strašlivě nudí: když nemá totalitu, vytvoří si vlastní.”

Od totality je velmi blízko k válce. Proč dívky v soutěžích krásy tolikrát chtějí mír. Nepokazily právě ony trochu smysl toho slova?

“Proč myslíte, že si lidé tolik oblíbili válku? (…) oblíbili si válku, protože je snadná. Mnohem snadnější než mír.”

Jsme sami. Z toho vane chlad. Z toho se mi ježí chlupy. Krása, Marku Šindelko.

“Člověk je jediný ohrožený druh na téhle planetě. Trne o svůj svět. Jakmile útlocitný pastýř Homo sapiens vyklidí pole, všem těm slastně nevědomým biotopům to bude úplně fuk, les si jistě neposteskne, že už v něm nepochoduje vyšší primát s flintou a nehlídá stavy zvěře. Všechny ty živočišné druhy se jen jemně oklepou, setřesou ze sebe veškerá nepotřebná jména, pojmy, klasifikace a druhové příslušnosti a splynou ve slastnou jednotu – v které ve skutečnosti vždycky byly. Jsme sami, Anno, vane z toho chlad.”

Hezké drobnosti

Do knihy Mapa Anny se dostalo také nejposlouchanější a i teď v roce 2016 extrémně konzervativní a vlastně retro rádio – Rádio Impuls.

“A támhle! Jedna rádiová stanice založila reklamu na svůj ranní pořad plný pohody, písniček, veselých moderátorů (Bavič nějaké křoví) na sloganu Vyměňte si úsměv, který se ve své kampani rozhodla doslova ilustrovat. Město se tak zaplnilo plakáty nešťastných mutantů.”

A teď dva drobné citáty, které můžou stát “vytržené z kontextu knihy” samy o sobě.

“Anorexie, bulimie, kulturistika – ty tři vykřičníky za slovem tělo, to všechno jsou jen výsledky chybného pohledu.”

“I já jsem plný cizích věcí, o které jsem se neprosil a které se občas seskupí do tvaru, co bolí.”

Vidím obrazy

Mnoho podtržených citátů teď skončilo v koši. Nějak se už pro tenhle článek nehodí. Už se nechtějí vejít. Ale ještě 3 do koše pod můj stůl nespadly. A tady jsou.

Moc rád čtu knížky, kde autor dokáže slovem vyvolávat barevné emotivní obrazy. Kdy se mi před očima odehrává film.

“A nad tím těžní věž: promítačka nicoty kráčející krajinou.”

“Asfalt potrhaný trávou. Všechno ponořené ve stínech. Ve vrátnici sedí černý bez a opatrně rozkvétá.”

A tohle je prostě nádhera. Nádherou dnes končím.

“Pes se rozštěkal na tvou siluetu vzdalující se ulicí. Když zmizela, štěkal chvíli jejím směrem, pak štěkal na lampu, pak na strom a na plot, a nakonec štěkal na svůj vlastní štěkot, který se odrážel od zhaslých oken domů a který ho lekal. Ztichl a několik minut ničemu nerozuměl. Přešlápl z nohy na nohu, slabě zakňučel a zalezl do boudy. Dvakrát se uvnitř otočil a pak do sodíkové žluté plochy světla, přetínající beton, vykoukl jeho čumák: dvě černé nozdry poseté velkými buňkami jako tkáň jater. Čumák se několikrát slabě pohnul do strany, dlouze vzdychl a znehybněl docela.”

Mapu Anny Marka Šindelky jsem si koupil v papírové verzi na serveru Kosmas.cz 18. června 2016 za 179 Kč.

The post Mapa Anny (Marek Šindelka) appeared first on LOLEK.

Ano, byla tu průmyslová revoluce. Války. Překreslování map. Za jedno století se svět rapidně změnil a mění se dál. Lidské nitro se za 100 let změnit nestihlo. Nejspíš se totiž vůbec nemění. Je to patrné v dnes stále aktuálním příběhu Demian, který Hermann Hesse knižně vydal poprvé v roce 1919.

Drze se dál považuji za mladého. Chci v té drzosti navíc pokračovat. Při čtení Demiana jsem znovu v mladickém stádiu hledání sama sebe. Ocitám se zpět ve věku, kdy naše já roste každým dnem obrovskou rychlostí. V centimetrech zvnějšku ale mnohonásobně rychleji uvnitř. A to je ten důležitější růst. Člověk by měl stále růst. Stále o sobě přemýšlet. Nepodlehnout příjemnému, pohodlnému ustrnutí. Tomu, které je tak typické pro masy. Je třeba jít pořád dál cestou, na které hledáme sami sebe.

Citace z knihy uvádím záměrně ve vlastním pořadí. Snažím se je sdružit podle společných myšlenek. Při nedostatku času vás čtenářů není třeba číst „moudré“ propojovací věty autora tohoto článku. Citace mají svojí sílu samy o sobě.

Dospívání

Často musí člověk v době hledání vynaložit velkou spoustu energie na to, vydat se správnou cestou. Hermann Hesse ví proč. A tady je první citace z knihy Demian, tak jak jsem si jí při čtení podtrhnul.

Vždyť zpočátku člověk nachází jen pravdy, které mu zůstanou v rukou jako kamení.

Velkou změnou počátku hledání sám sebe může být pro dospívajícího to, že mu někdo naslouchá. Vnímá ho jako dospělou osobnost.

Beck mi s potěšením naslouchal — konečně někdo, komu něco dávám!

Ve škole a mezi kamarády velmi často probíhá během dospívání nelítostné porovnávání. Může být znakem dospělosti a moudrosti to, že se přestaneme srovnávat s druhými?

Nesmíte se srovnávat s druhými, a jestli z vás příroda udělala netopýra, nesmíte ze sebe chtít udělat pštrosa! Leckdy si připadáte jako podivín, vyčítáte si, že jdete jinými cestami než většina.

Dochází k největším komplikacím ve vývoji osobnosti v období dospívání? Možná je to skutečně tak. Pravděpodobně o tom spolurozhoduje vrozený charakter, který určí, jak těžké bude pro jedince vyletět z hnízda a začít si budovat svůj život, svůj vlastní svět.

Mnozí to umírání a znovuzrození, jež je naším osudem, prožívají jen jedinkrát v životě právě v tomto období, kdy se dětství rozpadá a pozvolna hroutí, kdy všechno, co jsme si zamilovali, nás chce opustit a my náhle kolem sebe cítíme samotu a smrtelný chlad vesmíru. Velmi mnoho lidí na tomto útesu uvízne a po celý život bolestně lpí na tom, co neodvolatelně minulo, na snu o ztraceném ráji, na tom nejhorším a nejvražednějším ze všech snů.

Kudy se vydat, abychom mohli začít hledat sami sebe? Je potřeba sám sobě naslouchat.

Byl jsem hledající a ještě jím jsem, ale už nehledám ve hvězdách a v knihách, začínám naslouchat naukám, které mi šumí v krvi.

Sám sebe

Jsem přesvědčený, a to nejen po přečtení téhle knihy, že člověk musí vždy začínat u sama sebe. A znovu se k sobě vracet. Kdybychom následující větu všichni věděli a ctili na počátku svého dospívání (většinou jí nevíme a nectíme), bylo by nám mnohem lépe.

Je velice dobré vědět, že v nás uvnitř je někdo, kdo ví všechno!

První okamžiky uvědomování si sama sebe jsou často velmi těžké.

Vždyť jsem nechtěl nic než pokusit se žít to, co se samo ze mne dralo ven. Proč jen to bylo tak těžké?

Pak konečně začínáme cítit svojí vlastní sílu.

Tak dlouho jsem se krčil slepý a tupý, tak dlouho mi srdce mlčelo a zubožené vysedávalo v koutku, že má duše vítala i to sebeobviňování, tu hrůzu, všechny ty příšerné pocity. Vždyť v tom všem je cit, vyšlehují plameny, bije srdce!

Touha po sobě samém. Ta se musí dostavit. Jen tak vyrazíme správnou cestou.

Byl to počátek, probuzení teskné touhy po sobě samém.

Je ale téměř jisté, že pokud nemáme ustrnout a splynout s masou, musíme v tom hledání sám sebe pokračovat dál. Neustále.

Není, není, není jiné povinnosti pro probudilé lidi než jedna jediná: hledat sám sebe, sám v sobě se upevňovat, propátrávat svou vlastní cestu vpřed, lhostejno, kam povede.

A proč je tak jednoduché splynout s masou a ustrnout? To právě proto, že cesta hledání sám sebe není tou nejpohodlnější.

Ach, dnes to dobře vím: nic na světě není člověku protivnější, než jít cestou, která ho přivádí k němu samému!

Strach

Říká se, že jedním z největších hybatelů světa a přírody je strach. Mít strach z něčeho, co je uvnitř nás, může dospět až do stádia, kdy nenávidíme ostatní.

Jestliže někoho nenávidíme, pak v jeho podobě nenávidíme něco, co vězí v nás samotných. Co není v nás samých, to nás nevzrušuje.

Stačí, abyste se jen “prošli kolem knihy”, která pojednává o strachu a jeho podstatě, a podobná slova ve vás uvíznou.

Jestliže se někoho bojíme, je to proto, že jsme tomu někomu poskytli nad sebou moc.

Jak bojovat proti strachu? Tohle by mohlo fungovat i u vás.

Strach má člověk jen tehdy, není-li sám v sobě jednotou.

A jedno povzbuzení na závěr kapitoly o strachu.

Ne, z lidí člověk nikdy nemá mít strach.

K tomu je ale třeba dospět, abychom se přestali bát lidí.

Různé

Ještě než se dostanu k dalšímu tématu, do kterého jsem sdružil několik citátů z textu Demian Hermanna Hesse, zařazuji několik nezařazených. Takových, které na první pohled nespojuje žádné společné téma.

Lidé s odvahou a charakterem jsou pro ostatní vždycky značně divní.

Hovor „jen kvůli hovoru“ k smrti nesnášel.

Hudbu mám hrozně rád, asi proto, že je v ní tak málo z morálky. Všechno ostatní je morální, a já hledám něco, co takové není.

Zdá se, že celý text o citátech, které jsem si v knize Demian podtrhl, bude delší. Nevadí to. Ale nečekal bych to. Zdálo se mi totiž, že kniha je spíš stručná, než obsáhlá. Rozhodně je tu ale další téma, které se mi vylouplo poté, co jsem si jednotlivé citáty rozložil po stole a hledal pro ně nový, svůj řád.

Válka

Ve třech citacích, jejichž přesnou pozici v knížce (předpokládám, že se objevily na různých místech) v tuto chvíli nemohu určit, jsem objevil pro mě velmi silné téma války. V několika větách velmi dobře postihnuté. V době, kdy kniha poprvé vyšla bylo teprve krátce po první světové válce.

Svět se chce obnovit. Je cítit pach smrti. Nic nového se bez smrti neobejde.

Co spustí válku? Tohle je zajímavý a pro mě osobně originální pohled.

Bude válka. Uvidíš, jak strhne! Pro lidi to bude přímo rozkoš, už teď se každý těší, až se to rozjede. Tak jim život zesuchopárněl.

I následující citát, který jsem si v Demianovi podtrhnul, se pro mě váže k válce. Velmi jednoduše se dá ale přenést na jiná masová hnutí a přesvědčení.

Teď jsem viděl, jak mnoho lidí, ba všichni, jsou schopni za ideál umírat. Jen to nesmí být žádný osobní ideál, svobodně zvolený, musí to být ideál společný, převzatý.

Na závěr varování i povzbuzení

“Milovala ostatní, nejbližší, víc než sama sebe” – to je hodně silným tématem pro můj vlastní život. Zdá se, že v tom nejsem sám. Opakovaně se setkávám se stejným modelem chování: “Miluji víc okolí, než sebe.” Opakovaně se setkávám se stejným omylem. Nejde totiž milovat okolí víc, než sebe! A pokud to tak je, často to má sebezničující následky. A okamžik, kdy člověk začíná poprvé skutečně milovat, může být ten nejcitlivější.

Miloval a nalezl přitom sám sebe. Většina lidí však miluje, aby přitom sami sebe ztratili.

Chtěl bych zůstat dítětem, dospívajícím, hledajícím. Snad se mi to povede. Jinak se přestane jásat a chlastat.

Pár let se chlastalo a jásalo, pak se přikrčili a stali se z nich vážní páni ve státní službě.

A teď dovolte jednu osobnější zmínku, otevřené přiznání: Jsem zpustlík a hospodský povaleč. A tohle je pro mě zpráva, kterou vidím jako naději.

A ještě něco — jednou jsem o tom četl — je prostopášný život jednou z nejlepších příprav pro život mystický.

Třeba se tedy stanu mystikem.

V knize jsem si podtrhl dvě věty, které jsou pro ni charakteristické. Znovu se vrací k tématu hledání sama sebe. Potvrzují, že cesta k sobě je často bolestivá.

Sinclaire, cesta většiny je snadná, naše je těžká. — Pojďme.

Jestli hledáte závěr. Jestli hledáte doporučení, tak tady je. Rozhodně doporučuji tuhle knížku k přečtení. Já jí koupil jako e-knihu (Demian – Hermann Hesse) na serveru Kosmas.cz.

The post Demian (Hermann Hesse) appeared first on LOLEK.

5. srpna 2012 jsem si do svých poznámek do části “Knihy z přečtení” zapsal:
“Bdělost (Anthony de Mello) doporučoval Tomáš Hajzler v Snídani s Petrem Márou. Úplně jiný pohled na nás samotné.” Nevím, jestli jste společné snídaně těchto dvou pánů někdy na internetu zahlédli. Pro mě byly velkou inspirací. Třeba budou i pro vás (podcast).

K přečtení Mellovy Bdělosti jsem se dostal až o něco později. A teď s dalším odstupem od přečtení probírám a třídím jednotlivé citace z knížky tak, aby i pro ty, kteří knížku nečetli (a především pro mě po čase), dávaly nějaký smysl. Já, svět, láska, sebeláska, sobectví, domněnky, pravda, naprogramování, pozorování – to jsou některé z klíčových pojmů, které knížkou prostupují.

Návod na zaručené štěstí nehledejte

Poselství knížky chápu tak, že vybízí k tomu, abychom se probudili. Abychom se naučili pozorovat svět a sami sebe. Zároveň tenhle text netrpí příznaky „kuchařky na šťastný život“. Vše nechává na vás samotných. Čtenáře, kteří hledají jasné poučky “jak být šťastnější”, ujišťuje, že tak se k Bdělosti přistupovat nemá.

Už jste slyšeli o lidech, kteří jsou ve stresu z toho, že se mají uvolnit?

Od Bdělosti ani nečekejte, že vás naučí nějaké zázračné spásné techniky.

Co to je, tahle nejdůležitější věc ze všeho? Je to pozorování sebe sama. V tom vám nikdo nemůže pomoct. Nikdo vám neukáže žádnou metodu. Nikdo vám neporadí žádnou techniku. V okamžiku, kdy si osvojíte nějakou techniku, tak už jste se zase nechali naprogramovat.

Impulzem k probuzení může být často nějaká traumatická událost. Velmi často tomu tak ale není.

Někteří z nás se probudí díky nějaké tvrdé životní situaci. Trpíme tak moc, že se probudíme. Ale lidé v životě naráží stále znovu a znovu, a přesto dál spí za pochodu. Neprobudí se. Bohužel je nikdy nenapadne, že by to mohlo jít i jinak. Nikdy je nenapadne, že by to mohlo jít lépe.

Svět, dobro a zlo

Anthony de Mello nás provází přemýšlením nad tím, co označujeme jako svět, já, dobro, zlo a štěstí. A charakterizuje ho citátem.

„Ten stejný déšť dává růst trní v mokřinách i květinám v zahradách.“

Vyzývá nás ke skutečnému pozorování.

Vy jste pasivní, nezúčastněný pozorovatel. Je to šokující, obzvláště pro lidi ze západní kultury. Nezasahujete do ničeho. Nezasahujte. Nic „nespravujte“. Jen se dívejte! Pozorujte!

V následujícím citátu otevírá pro mě jedno velké téma: Posuzování, domněnky. K němu se ještě dále dostanu.

Chcete změnit svět? A co kdybyste začali sami u sebe. Co kdybyste nejdříve přetvořili sami sebe. Ale jak toho dosáhnout? Pomocí pozorování. Pomocí pochopení. Bez jakéhokoli zasahování či posuzování z vaší strany. Protože to, co posuzujete, nemůžete pochopit.

Štěstí je v našich rukou

Jak je to tedy se štěstím? S pocitem “být šťastný”? Možná taky takhle.

Pokaždé, když se vám něco nelíbí, žijete v nějaké iluzi. Něco velmi zásadního je s vámi v nepořádku. Nevidíte skutečnost. Něco ve vás se musí změnit.

To, abychom byli šťastní, není ovládané okolnostmi. Je to všechno v našich rukách.

Věci ani lidi nevidíme takové, jací jsou, ale takové, jací jsme my.

A pokud máte pocit, že je život o hledání štěstí, třeba by pro vás tohle mohlo být vhodným ukazatelem na cestě. Co je skutečně důležité? Umíte to už rozpoznat?

Existuje jen jeden důvod, proč nejste právě teď blažení. To proto, že myslíte či se soustřeďujete na to, co nemáte.

Pozor na domněnky

A znovu jsou tady domněnky, utkvělé představy. A to hned ve dvou následujících citátech. Nebo možná ještě jinak – šťastní nebudeme “až”, šťastní už jsme.

A moje zkušenost je taková, že právě ti, kteří si neví rady s tímto životem, s velkou dychtivostí řeší to, co budou dělat s tím PŘÍŠTÍM životem.

Protože když se snažíte změnit to, co je, v to, co si myslíte, že by MĚLO být, přestali jste chápat.

A kam nás okolí stále a stále tlačí? Do pocitu, že štěstí je něčím podmíněno.

Naučili nás vkládat své štěstí do rukou všemožných podmínek.

Je to tedy se “světem, který je v pořádku” trochu jinak, než jsme doposud mysleli?

Zatím tvrdíte: „Cítím se dobře, protože svět je v pořádku.“ Omyl! Svět je v pořádku, protože se já cítím dobře. To se nám snaží všichni mystikové sdělit.

Nechte v sobě žít dítě

Jestli jste viděli Duškovy Čtyři dohody, museli jste cítit to jedno velké téma. Děti. Jejich čistota. A naše divná snaha je něco učit, přesněji snad nerozvíjet je, ale formovat. Jejich přirozenost vměstnat do modelů, forem a definicí. Kdy ztrácíme schopnost pozorovat?

Krásně to vyjádřil Krišnamurti: „Od chvíle, kdy naučíte dítě ptáčka pojmenovat, už toho ptáčka nikdy neuvidí.“

Osvojili jsme si mnoho pojmenování, nálepek. Možná jen proto, abychom je včas zapomenuli a znovu objevili schopnost pozorovat. Nenastal už ten správný čas?

Život je lehký, život je radostný. Těžký je jenom s vašimi iluzemi, s vašimi ambicemi, s vaší lačností a s vaším dychtěním. A víte, z čeho všechny tyhle věci pramení? Z toho, že se ztotožňujete s všemožnými nálepkami.

Nálepky mají nepříjemnou vlastnost. Když je chcete sloupnout, roztrhnout se a jejich lepkavé části stále ulpívají. A překážejí. Všechno totiž může být jinak, než jak jsme o tom přesvědčeni.

„Nehledej pravdu; pouze přestaň mít názory.“ Odhoď své domněnky, nehledej pravdu. Pravda není něco, co lze hledat. Až přestanete mít o věcech svoje mínění, sami to poznáte.

Jsme zranitelní především proto, že máme konečné názory. Pevná stanoviska.

Když seknete do vody, vodě se nic nestane. Když seknete do něčeho pevného, roztříští se to. Máte v sobě pevné názory, máte v sobě pevné iluze – to ony se tříští, když dopadnou na přírodu, tam vás to zraňuje, odtud pochází ta bolest.

Pouta lásku zabíjejí

Následující citát nás od nálepek přenáší k lásce a k přátelství.

Konkrétní osobu musím sám vidět, sám zažít, sám intuitivně pochopit. Člověka lze pochopit intuitivně, ale nelze ho pochopit jako pojem.

Jaké místo má vlastně v lásce moje vlastní já? Naprosto zásadní. Od něj se totiž vše odvíjí.

Přestaňte mít pocit viny ze svého sobectví – všichni jsme stejní.

Jsou i jiné rafinovanější druhy sobectví.

Existují dva druhy sobectví. První typ je ten, při kterém mám potěšení, když dělám dobře sám sobě. To je ten, který obecně nazýváme sobectví. U druhého typu mi dělá potěšení, když můžu potěšit druhé. A to je mnohem rafinovanější druh sobectví.

Nepatří tenhle druhý typ sobectví k obvyklé výbavě maminek po celém světě? Myslet především na své okolí. Není tohle právě to, co často způsobuje u maminek řadu zdravotních komplikací? Zapomenout sama na sebe?

Zapomenout na sebe, když milujete druhé a nabízíte jim takzvanou pomocnou ruku, to je to nejhorší, co můžete udělat!

Není náhodou možné, že láska, kterou právě teď prožíváte, je jen láska k představě?

Myslíte si, že někomu pomůžete, když se do něho zamilujete? Pak vám musím něco důležitého sdělit. Vy nejste zamilovaní do někoho. Vy jste zamilovaní do toho, co si o tom člověku myslíte, do své představy, která je předpojatá a spřádá si své plány.

Trpět ve vztahu, trpět pro vztah, trpět minulým vztahem jsou zbytečnost. Ztráta času.

Mnoho let jsem to nechápal, až pak jsem jednou zjistil, že lidé musí v nějakém vztahu trpět tak dlouho, až je to zbaví iluzí o vztazích jako takových.

A je tu věčné téma debat. Definice lásky. Pojďme si teď říct co NENÍ dokonalá láska.

Ale záviset na tom druhém psychicky – záviset na tom druhém emocionálně – co to znamená? Znamená to, že dovoluji, aby mé štěstí záviselo na nějaké jiné osobě. Zamyslete se nad tím. Protože jestli to tak je, tak hned další bude, ať už si toho budete vědomi či nikoli, že začnete VYŽADOVAT, aby jiní lidé k vašemu štěstí přispívali. A jaký bude další krok? Strach. Strach ze ztráty, strach z odcizení, strach z odmítnutí, vzájemné ovládání. Dokonalá láska vylučuje jakýkoli strach. Tam, kde je láska, není žádné vyžadování, žádné očekávání, žádná závislost. Nevyžaduji, aby mě někdo učinil šťastným.

Zamilování nemá s láskou nic společného

Tohle je přesně moje téma! Tolikrát jsem se neshodl se svými přáteli na zásadním rozdílu pojmů zamilovat se a milovat. Vnímám je jako naprosto odlišné stavy. Konečně jsem zjistil, že nejsem na světě sám, kdo tuhle odlišnost vnímá. Je tu ještě jeden člověk – autor knihy Bdělost.

Takže proč se vlastně do někoho zamilujeme? Jak je to možné, že se zamiluji do jistého typu člověka a ne do nějakého jiného? Protože vycházím z jistých podmínek. Podvědomě mám v sobě představu, že přesně tento typ člověka se mi líbí a přitahuje mě. Takže když takovou osobu potkám, až po uši se do ni zamiluji. Ale viděl jsem ji vůbec? Neviděl! Uvidím ji, až se s ní ožením, pak přijde to probuzení. A pak také může začít láska. Ale zamilování nemá s láskou nic společného. To není láska, to je touha, trýznivá touha.

„Já“ může pozorovat „mě“

Teď následují jen čtyři stručné citáty. Tohle téma chápu jako to hlavní téma textu Anthony De Mella Bdělost. Rozdíl mezi “já” a “mě”.

Proč trpíte depresemi a všemožnými úzkostmi? Protože se s nimi identifikujete.

Anebo jinak, a přesto stejně, z jiné části knihy.

Veškeré utrpení je způsobováno tím, že se s něčím identifikuji, a to ať už je to něco uvnitř mne či vně.

A jak tedy netrpět bolestí? Víte, že můžete sami sebe pozorovat? Vystoupit ze sami sebe a netrpět?

Ale všimněte si, že tady „já“ pozoruje „mě“. To je velmi zajímavý jev, který už od pradávna fascinoval filozofy, mystiky, vědce i psychology – „já“ může pozorovat „mě“

A je v tom tedy nějaký rozdíl? Prožívat sebe a pozorovat sebe?

„Před osvícením jsem se občas cítil pod psa; po osvícení – pořád se ještě občas cítím pod psa.“ Ale je v tom velký rozdíl: už se s tím neidentifikuji. Chápete, jaký je to velký rozdíl?

Život je tajemství

Máte rádi bajky? Na světě zvířat poznáváme sami sebe. Jeden zvířecí příběh z knihy Bdělost je nejdelším citátem. Poučky a pohledy na svět (i ty náboženské) jsou k ničemu. Spějí jen k boji a válkám. Není náhodou život tajemství, které svou myslí nejsme nikdy schopni pochopit?

Se světem je vše v pořádku Když se probudíte, když pochopíte, když uvidíte, svět bude najednou v pořádku. Pořád se trápíme problémem zla. Znám jeden dost silný příběh o malém chlapci, který se prochází po břehu řeky. Najednou uvidí samici krokodýla chycenou v síti. Ta ho osloví: „Slitoval by ses nade mnou a pustil mne? Víš, vypadám sice ošklivě, ale není to moje vina. Takto jsem byla stvořena. Ale ať už navenek vypadám jakkoli, v těle mi bije srdce matky. Dnes ráno jsem šla hledat potravu pro své mladé a chytila se do této pasti!“ A chlapec na to odpoví: „Když ti z té pasti pomohu ven, tak mě chytíš a zabiješ mě.“ Krokodýlice se zeptá: „Myslíš, že bych něco takového udělala dobrodinci, který mě osvobodil?“ A tak se chlapec nechá přesvědčit a pomůže krokodýlici ze sítě, načež ta po něm chňapne a sevře ho v tlamě. Jak ho tak drží v čelistech, chlapec ještě řekne: „Takže to mám za ten svůj dobrý skutek.“ Krokodýlice na to: „Víš, neber si to osobně, synku, ale takto je svět zařízen, takový je zákon života.“ Ale chlapec s tím nesouhlasí, a tak krokodýlice navrhne: „Chtěl by ses někoho zeptat, jestli je to jinak?“ Chlapec si všimne, že na větvi sedí nějaký pták a zeptá se: „Ptáku, je pravda, co krokodýlice říká?“ „Krokodýlice má pravdu. Podívej se na mě. Jednou jsem se vracel domů s potravou pro svoje ptáčata. Představ si, jak jsem se asi zděsil, když jsem uviděl hada, jak se plazí nahoru k mému hnízdu. Byl jsem úplně bezbranný. Had spolykal všechna moje mláďata, pěkně jedno po druhém. Křičel jsem a volal, ale zbytečně. Krokodýlice má pravdu, to je zákon života, takto je svět uzpůsobený.“ „Vidíš,“ řekla krokodýlice. Ale chlapec se nedal: „Zeptejme se ještě někoho jiného.“ „No tak dobře, ptej se.“ Po říčním břehu kolem nich právě procházel starý osel. „Osle, ty víš, co krokodýlice říká. Má pravdu?“ A osel na to: „Krokodýlice má naprostou pravdu. Podívej se na mě. Celý život jsem pracoval a otročil pro svého pána a sotva jsem za to dostával dost jídla. Teď, když už jsem starý a nepotřebný, pustil mě na svobodu, a tak se v džungli potloukám sem a tam a čekám, až se na mě vrhne nějaké divoké zvíře a ukončí můj život. Krokodýlice má pravdu, toto je zákon života, takto je svět zařízen.“ „Vidíš,“ řekla krokodýlice. „Jdeme na věc.“ Chlapec to nevzdává: „Dej mi ještě jednu šanci, jednu poslední šanci. Dovol mi se zeptat ještě někoho. Vzpomeň si, jak jsem byl laskavý já k tobě.“ A krokodýlice odpoví: „Tak jo, ale je to tvoje poslední šance.“ Chlapec uvidí, jak kolem běží zajíc a tak se ho zeptá: „Zajíci, má krokodýlice pravdu?“ Zajíc si sedne na zadní a řekne směrem ke krokodýlici: „Tohle jsi tomu chlapci řekla?“ „Ano, řekla,“ odpoví krokodýlice. „Počkej,“ praví zajíc, „to musíme řádně prodiskutovat.“ „Dobře,“ odpoví krokodýlice. Ale zajíc hned na to: „Jak o tom ale můžeme diskutovat, když máš toho chlapce v tlamě? Pusť ho, on se přece také musí naší diskuse zúčastnit.“ Ale krokodýlice se jen tak nedá: „Ty jsi ale liška podšitá. Já ho pustím a on mi uteče.“ Zajíc na to: „Myslel jsem, že jsi chytřejší. Kdyby se pokusil utéct, jedním mávnutím ocasu ho snadno zabiješ.“ „Tak dobře,“ řekne krokodýlice a chlapce pustí. A v okamžiku, kdy ho pustí, zvolá zajíc: „Utíkej!“ A tak chlapec začne utíkat a podaří se mu uniknout. Potom zajíc tomu chlapci řekne: „Nemáš rád krokodýlí maso? Nechtěli by se lidi z tvé vesnice dobře najíst? Nevysvobodil jsi toho krokodýla úplně, víc než polovina jeho těla je pořád ještě chycená v síti. Běž klidně do vesnice, přiveď všechny sousedy a udělejte si hostinu.“ A tak to také chlapec udělá. Jde do vesnice a svolá všechny muže. Ti s sebou vezmou své sekery, hole a oštěpy a krokodýla zabijí. Chlapcův pes je s nimi také, a když zahlédne našeho zajíce, začne ho honit a nakonec ho chytí a zakousne. Když chlapec přiběhne, je už pozdě, a jak tak vidí zajíce umírat, říká si: „Krokodýlice měla pravdu, takto je to na světě zařízeno, to je zákon života.“ Neexistuje žádné vysvětlení, kterým byste se mohli pokusit objasnit všechno to utrpení a zlo a mučení a ničení a hlad na světě. Něco takového nelze vysvětlit. Můžete si se svými poučkami, náboženskými či jinými, pohrávat, jak chcete, něco takového nikdy nevysvětlíte. Protože život je tajemství, a to znamená, že vaše mysl ho nikdy nebude schopná pochopit. Abyste ho pochopili, budete se muset probudit. A pak si najednou uvědomíte, že skutečnost nemá problém, to vy jste ten problém.

Strach způsobuje zlobu

Na téma náboženských pouček se mi váže pojem “válka”. Anthony de Mello se, myslím úspěšně, pokouší o definici války.

Víte, odkud pochází války? Pochází z toho, že se zvenku chrání lidé před konflikty, které jsou uvnitř.

Některé pohledy na chování živých bytostí na zemi považují za hlavního hybatele všeho strach. Zkuste se svého strachu zbavit. Není se čeho bát. Nepramení totiž zloba právě ze strachu?

Pouze když máte v sobě strach, tak se rozzlobíte. Vzpomeňte si, kdy jste se naposledy rozzlobili a hledejte, kde by za tím mohl být strach. O co jste se báli? O co jste nechtěli přijít? Odtud pramení zloba.

Přátelství, vztahy

A je tady další, pro mě aktuální, téma. Přátelství a partnerství. Následující citát je pro mě zásadní. Čím častěji si ho připomínám, tím více cítím, jak je pro mě pravdivý. Někteří mí přátelé mě možná považují za nespoutaného, nezávislého a svobodného. Možná se ale jedná jen o nějakou podvědomou cestu. Je to cesta k intenzivnějším vztahům, k opravdové svobodě?

Jsme vším tak zaslepeni, že jsme nepřišli na základní pravdu – pouta vztahům škodí, spíše než pomáhají. Vzpomínám si, jak jsem se hrozně bál, když jsem svému blízkému příteli měl říct: „Já tě vlastně nepotřebuji. Můžu být naprosto šťastný i bez tebe. A teď, když jsem ti to řekl, zjišťuji, že si dokážu plně vychutnat tvou přítomnost – už nemusím mít žádné obavy, už nemusím žárlit, už si tě nechci přivlastnit, už na tobě nelpím. Je to velký požitek být s tebou, když si tě mohu užívat na základě nelpění. Jsi svobodný a já také.“

Lidé v našem okolí nám nedávají a hlavně neberou. Máme být otroky okolí a lidí kolem nás? Dejte si na to pozor.

Pokud se opravdu zbavíme iluze, že nám lidé mohou něco dát nebo že nám mohou něco vzít, probudíme se. A neuděláme-li to, bude to mít vážné a nevyhnutelné následky: ztratíme schopnost milovat.

“Ne” je někdy to nejlepší, co můžete říct, udělat.

S lidmi, kteří se změnili na základě sebenenávisti a nespokojenosti se sebou sama, není možné žít.

Závislosti

Je tu ještě jedno téma – závislosti. Při mém čtení u mě rezonovalo především v mém konkrétním případě. Před třemi lety jsem se z vášnivého kuřáka změnil na nekuřáka. Bez podpůrných náplastí, žvýkaček, elektronických cigaret. Před tím, když jsem přestal, jsem se snažil na mě a moje kouření podívat zvenku. Pochopit ho. Prohlédnout skrz. Možná se mi to trochu podařilo.

Když se něčeho zříkáte, navždy se k tomu poutáte. Jediný způsob, jak z toho vystoupit, je prohlédnout skrze to. Nezříkejte se ničeho, PROHLÉDNĚTE TO.

Náš svět je plný drog. A rozhodně to nejsou jen drogy. Mnohem přesnější označení jsem našel právě v textu Anthony de Mella.

Bohužel, lidé se zbláznili a jsou čím dál závislejší, protože už si neumějí vychutnat dary života. A tak se honí za stále většími umělými dráždidly.

Můžeme žít s dráždidly. Tím, že nás dostanou nahoru, si rovnou kupujeme vstupenku na cestu dolů. Bez výjimky.

Pokud hledáte vzrušení, připravte se na depresi. Chcete svou drogu? Připravte se na kocovinu. Kyvadlo se z jednoho konce zhoupne na druhý.

Je třeba si uvědomit, že společnost je dnes z velké míry tvořena systémem vytváření dráždidel. Nezměníme to, je třeba si to ale uvědomit. A dráždidla rozhodně nejsou jenom věci.

A právě toto udělala vaše společnost vám, když jste se narodili. Nedovolili vám pochutnávat si na zdravé a výživné stravě života, a sice na práci, hře, radosti, smíchu, společnosti lidí a potěšení smyslů a mysli. Dali vám ochutnat drogu, která se jmenuje přijetí, ocenění, pozornost.

Tak přeci jsou tu tři body „ke šťastnému životu“

A je tady závěr. Následující citáty jsem nasbíral v průběhu knihy a v třídění jsem je zařadil na konec svého článku. Nejprve něco, co je velmi populární. Body. Tady jsou “tři body ke šťastnému životu”.

Jak jsem již řekl, zaprvé, velmi může pomoci vhled do naší mysli. Vhled, nikoli analýza – analyzování paralyzuje. Vhled nepředpokládá nutně analýzu. Jeden z nejlepších amerických psychoterapeutů to vyjádřil velmi trefně: „Zážitek ‚aha‘ – o to hlavně jde.“
Zadruhé, velmi důležité také je, abyste porozuměli své závislosti.
Zatřetí, neidentifikovat se.

Hledání smyslu života

Smysl života?

Proto lidé stále hledají smysl života. Ale život nemá žádný smysl, nemůže mít žádný smysl, protože smysl je spíše něco jako vzorec, smysl je něco, čím se živí jen vaše mysl. Pokaždé, když se snažíte dát skutečnosti nějaký smysl, narazíte na něco, co vám ten váš smysl rozbije. Život dává smysl jen tehdy, když ho vnímáte jako tajemství.

Jsou tady nějaká východiska. Snad jedno jediné?

Existuje jediné východisko, a to je zrušit svoje naprogramování. Jak se to dělá? Plně si uvědomte, že jste naprogramováni.

To se lehce řekne, jak to ale udělat?

Chcete se ze svého vězení vysvobodit? Tak se dívejte, pozorujte. Pozorujte celé hodiny. Co máte pozorovat? Cokoliv. Lidské tváře, tvary stromů, ptáky v letu, hromadu kamenů, pozorujte třeba, jak roste tráva. Dostaňte se s těmi věcmi do spojení, dívejte se na ně. A doufejme, že se pak vysvobodíte z těch nehybných vzorců, které jsme si všichni vytvořili a ze kterých pak vycházely naše myšlenky a slova, které nás klamaly.

Bohužel nám v tom naše lenost vytrvale brání. Lenost? Válení se v posteli? Ne, tahle lenost je mnohem nebezpečnější.

Ale většina lidí mnohem raději upadá do mentální lenosti, než aby se namáhali a viděli každou bytost, každou věc nově v každém okamžiku.

Největší životní překážkou jsme my sami

Až už budete mít pocit, že jste se naučili pozorovat, čeká vás ten nejtěžší úkol.

Až se stanete odborníky (a z vás budou už brzo odborníci), nebudete muset studovat psychologii. Začnete se pozorovat, dívat se na sebe, všímat si těch negativních emocí, najdete si svůj vlastní způsob, jak si je vysvětlit. A všimnete si změny. Ale pak se budete muset s tím hlavním lotrem vypořádat, a tím hlavním lotrem je odsuzování sebe sama, nenávist sebe sama, nespokojenost se sebou samým.

Probuďme se

A jsou tu poslední tři citáty. Naprosto přirozeně se do nich dostalo připomenutí toho, že jsme všichni vstoupili na tento svět čistí a svobodní. Jako děti. Umíme se do toho stavu znovu vrátit?

Když vstupujeme do života, díváme se na život s úžasem, ale není to ten inteligentní úžas mystiků. Je to beztvarý úžas dítěte. Pak úžas pomine a nahradí ho nuda, s tím, jak si postupně osvojujeme jazyk, slova a pojmy. A doufejme, že budeme mít štěstí a k úžasu se opět navrátíme.

A co naše společné přemýšlení mohlo na závěr shrnout? Vybral jsme tyhle dva citáty.

Zní to asi divně, v kultuře, kde nás učili dosahovat stále nějakých cílů, někam směřovat, ale ve skutečnosti není kam jít, protože už tam dávno jsme.

Odhoďte strach z neúspěchu, i plahočení se za úspěchem a budete sami sebou. Uvolnění. Přestanete řídit se sešlápnutou brzdou.

The post Bdělost (Anthony de Mello) appeared first on LOLEK.

Povolání režisér totiž není jenom o filmu a jeho výrobě, je také, a pro mě především, o tom, co je mezi řádky. O životě, politice, lidech a pravdě. Kniha vás nechá sledovat barevný dialog dvou velmi rozdílných typů režisérů. Nejde však o hádku plnou rozporů. Jde o knihu rozhovorů dvou osobností, které naslouchají, rozumí a respektují.

Bohdan Sláma je mladý český režisér, který natočil hned několik filmů, které jsou pro mě v životě důležité, které mě hodně oslovily. Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel.

Z knihy působí její autor Bohdan Sláma jako éterický a přemýšlivý člověk. Miloš Forman na mnohých místech jeho konstrukce, otázky a teorie zjednodušuje a stahuje z oblaků zpátky na zem. Forman má ve své přirozenosti jakousi základní zemitost, která, jak se mi zdá, v charakteru člověka vypovídá často o jakémsi vnitřním pochopení světa a své vlastní existence v něm.

S životem se nedá dělat nic jiného než ho žít a kecat o něm.

Miloše Formana v jeho životě inspirovali Werich i Vláčil. V knize je také cituje.

Vzpomněl jsem si teď na Františka Vláčila. Jednou přišel na FAMU na besedu a prohlásil: ‘Heleďte, já vám nic říkat nebudu, nemá to smysl. Jen jedno je důležité – abyste věděli, kdo jste a kam jdete.’ A potom mlčel.

Víš, jak to se Spojenými státy je? Utíkali sem lidi, kteří byli pronásledovaní v Evropě. Vzbouřili se proti systému, v němž žili, a tady se snažili vytvořit systém, který by byl spravedlivý. Dospět k němu ale nejde, furt tomu bude bránit přirozenost člověka – špatnost, která se nedá porazit. Werich to formuloval nádherně: ‘Nad lidskou blbostí se nedá zvítězit, ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat, jinak porazí ona tebe.’ Z toho vyplývá, že tady je to neustálý boj. Tohle ale existuje i leckde jinde.

Pokud se jenom trochu zajímáte o film, jeho přípravy a také velmi otevřené a konkrétní vzpomínky na vznik těch skvělých a často i úspěšných filmů Miloše Formana, přijdete si v knize na své. O tom, jak vznikaly filmy za komunismu, co říkal Larry Flynt na scénář a taky jak se zrodila myšlenka strhující scény filmu Amadeus, ve které těsně před smrtí Mozart diktuje Confutatis z Requiem.

Jasně. Je nebezpečné říkat si, teď natočím nějakou metaforu. Nesmírně nebezpečné. Postavy ztratí samy sebe, když mají jenom reprezentovat nějakou myšlenku. To uměly dokonale všecky komunistické filmy. Tam jsi věděl přesně, co si máš myslet, co si nemáš myslet. Znásilňovaly tvoje myšlení. Nebyla v nich pravda.

Když skončil, snad po dvou hodinách, zeptal jsem se, ale pane Flynte, ve scénáři jsou o vás i nelichotivé věci, to vám nevadí? A Flynt se na mě podíval a řekl: vadí, strašně vadí. Ale co mám dělat, když je to pravda?

Jednou jsme seděli s Nevillem Marrinerem, dirigentem, a já se ho zeptal, sire, poslyšte, dá se vůbec hudba diktovat? Odpověděl, že samozřejmě dá. Tak jsem ho poprosil, aby mi přesně napsal, jak by diktoval konkrétní pasáž. Pak jsme to ve filmu použili.
Takže to byl váš nápad?
Můj nápad, který vznikl z pitomé otázky, jestli se dá diktovat hudba.

Možná jste zaslechli o některých režisérech nebo o Miloši Formanovi to, že se první natáčecí den filmu skoro vždy musí celý natočit znova. Miloš Forman má každý svůj aktuální film jako svojí milovanou ženu.

Pravda ale je, že jsem mockrát musel první natáčecí den přetáčet.
Říká se, že to je vaše pravidlo.
První natáčecí den jsou všichni trochu nervózní. A já, protože musím předstírat, že jsem úplně klidný, jsem nervózní nejvíc.

Nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale je v tom určitý narcismus. Když dodělám film, tak i když je blbý, jsem do něj tak zamilovaný, že nemůžu hned začít točit jiný. To je jako s ženskou – když tě opustí a zničehonic odejde do světa, chvilku ti trvá, než se znova zamiluješ.

Citace z knihy zařazuji do tohoto článku v jiném pořadí, než tak jak se objeví v knize. Řadím je podle smyslu, který pro mě mají. V následujících ukázkách mluví Miloš Forman o tom, co, podle mého pozorování, dělá jeho filmy tak úspěšné, univerzální a divácké. Opravdovost, uvěřitelnost a přesvědčivost.

U filmu, i když to je paradoxní, musí člověk věřit i science fiction. Abys něco obdivoval, musíš tomu věřit. I kdyby to byla úplná blbost, a tys dokonce věděl, že je to úplná blbost. Musí to být udělané tak, abys tomu věřil.

Přirozenost je něco, po čem všichni toužíme, umělé věci jsou vlastně znásilněním přirozenosti. Je legrační, že se to projevuje jak ve filmu, tak ve všem, co člověk dělá. Když si zachová svou přirozenost, má každý projev přesvědčivost a sílu, a pokud ne… … tak pravda uteče.

To, co podle Miloše Formana platí u filmu, je ale u divadla úplně jinak.

Je potřeba vědět, že divadlo je stylizace od samého začátku. Divadlo nikde nepředstírá pravdu, od začátku pracuje s nadsázkou, víš, že nic není pravda, že všechno je kulisa. Nebe není nebe, ale namalované plátno, strom není strom, a tomu odpovídá samozřejmě i herectví, i ono je nadsázka, i situace jsou nadsázka. Naproti tomu film je fotografie, a na té je všechno realistické.

Jeden z nejznámějších českých úspěšných emigrantů v knížce mluví taky o politice. Ale o politice nepoliticky, lidsky. O tom, co je charakteristickou vlastností politiků, o tom, jaký není Václav Klaus. Také o tom, jak se v Americe pozná republikán od demokrata. Je možná náhoda, že se mi citace o měšťáctví, omezenosti a nedostatku sebeironie, dostala hned za citaci o Václavu Klausovi. V tomto pořadí je v knize nenajdete.

Prvním předpokladem schopnosti vyprávět příběh je naučit se pozorovat svět kolem sebe. Vždyť o čem jiném by člověk psal než o tom, co viděl, co četl. | Jiný zážitek ze světa než ten svůj nemáme, a přesto existuje spousta lidí, kteří světem opovrhují a nevšímají si druhých. Z těch jsou potom politici.

Podívej, Václav Klaus je inteligentní, vzdělaný, zásadový, rozhodný. Ale není moudrý, v tom je tragédie té situace u nás. Vašek Havel měl všelijaké nedostatky, ale měl svou moudrost.

Teď mě napadá, že jestli něco bytostně nesnáší měšťák – to slovo není dnes úplně aktuální, ale asi nejpřesněji popisuje stav nadřazenosti a zároveň omezenosti – pak je to ironie, natož cynismus.

I kdybych o americké politice nevěděl vůbec nic, tak když se podívám na ty jejich hlavouny, naprosto přesně vím, kdo je republikán a kdo je demokrat. Republikáni totiž absolutně nemají smysl pro legraci. Obama je úplně fantastický, dělá si z věcí srandu s lehkostí – a u republikánů není jeden jediný, který by byl vtipný.

A co 68 rok? A co konec 2. světové války?

Hrůzná je věta, kterou řekne Velká sestra po té sebevraždě Billyho Bibbita: Je třeba se vrátit k denní rutině. Když nás obsadili Rusové, tak první, co se říkalo, bylo: klid, běžte do práce, pracujte, tu situaci zvládnem. A to samé znělo v květnu 1945 – a co se rozpoutalo? Zvěrstva, kdy se ponížení Češi mstili Němcům.

Kniha rozhovorů Miloše Formana s Bohdanem Slámou zaznamenává rozhovory, které se uskutečnily při návštěvách Slámy v americkém bytě Miloše Formana. Nabízí řadu zajímavých odboček k uvažování. Také třeba tu o sociální spravedlnosti a sociální harmonii.

My lidi máme oproti přírodě jistý handicap, protože si vytváříme své společenství, vyvíjející se směrem, který se přirozenosti čím dál víc vzdaluje. Ale já myslím, že právě naopak. V tom je ta katastrofa. Pleteme si sociální harmonii se sociální spravedlností. Usilujeme o sociální spravedlnost, což koneckonců zvířata taky – chrání si své okolí, bojují mezi sebou – a to usilování vede vždycky a všude ke strašnému krveprolití. Naproti tomu snaha o sociální harmonii je podle mě výlučně lidská disciplína. Právě úsilím o to, abychom boj o sociální spravedlnost nahradili bojem o sociální harmonii, se lišíme od zvířat.

Četl jsem verzi pro Kindle z obchodu Kosmas.cz. Na serveru ereading.cz se dá dnes, když píšu tenhle článek, půjčit za pár desítek korun na 3 týdny.

The post Povolání režisér (Bohdan Sláma) appeared first on LOLEK.

I dnes jsme manipulování. I dnes přechází lež do historie a stává se pravdou. A je to právě dnes, kdy s námi Ti nahoře hrají hru. Předhodí nám fiktivní válku mezi levicí a pravicí a my se postavíme do boje za jednu či druhou stranu (je v podstatě jedno za jakou) a zapomeneme na to, co je skutečně podstatné. Nejsou to peníze a blahobyt. Nejsou to vyšší nebo nižší daně.

Pomocí v hledání toho, co je důležité pro mě, byla i tato knížka. To, co jsem si podtrhl, zachovávám pro sebe a možná i pro jiné čtenáře právě na tomto blogu.

Winston se rázně otočil. Vyladil rysy v obličeji do výrazu pokojného optimismu, který bylo radno nasadit, když byl člověk obrácen tváří k obrazovce.

Už jsem mrtvý, uvažoval. Zdálo se mu, že teprve teď, když začíná být schopný formulovat svoje myšlenky, udělal rozhodující krok. Následky každého činu jsou obsaženy v činu samotném.
Napsal:
Ideožločin nepřináší smrt: ideozločin JE smrt.

Příšerné je, uvažoval už po miliónté, když tlačil ramena s bolestí dozadu (s rukama v bocích kroužili tělem od pasu vzhůru, mělo to být dobré pro zádové svaly) – příšerné je, že by to všechno mohlo být pravda. Jestliže Strana dokázala vnořit ruku do minulosti a prohlásit o té či oné události, že se nikdy nestala – není to mnohem hrozivější než pouhé mučení nebo smrt?

A jestliže všichni ostataní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou. „Kdo ovládá minulost,“ znělo heslo Strany, „ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“.

„Jestli je nějaká naděje,“ zapsal si do deníku, „pak spočívá v prolétech.“

Vždycky řvát s davem, to je moje heslo. Jen tak je člověk bezpečný.

Každá organizovaná vzpoura proti Straně jí připadala hloupá, protože musí nutně selhat. Prozíravé je porušovat pravidla a zůstat naživu. Byl by rád věděl, kolik takových jako ona asi je mezi mladší generací, mezi lidmi, kteří vyrostli ve světě Revoluce, neznají nic jiného, vidí ve straně cosi nezměnitelného, jako třeba obloha, nebouří se proti její autoritě, ale prostě jí obchází, tak jako králík kličkuje před psem.

Svým způsobem se světonázor Strany prosazoval nejúspěšněji u lidí neschopných ho pochopit. Ty bylo možné přimět, aby přijímali i nejkřiklavější překroucení skutečnosti, protože nikdy plně nepochopili obludnost toho, co se od nich žádalo, a nezajímají se o veřejné dění natolik, aby si všimli, co se děje.

Válka, měříme-li ji podle měřítka předchozích válek, je potom pouhý podvod. Připomíná boj mezi jistými přežvýkavci, kteří mají rohy posazeny v takovém úhlu, že nemohou jeden druhého zasáhnout. Ale i když je neskutečná, není bezvýznamná. Požírá přebytek konzumovatelného zboží a pomáhá uchovávat zvláštní duchovní atmosféru, kterou hierarchická společnost potřebuje.

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní žživot – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované.

Od proletářů se není čeho bát. Ponecháni sami sobě budou přetrvávat z generace na generaci a z jednoho století do dalšího, budou pracovat, množit se a umírat nejen bez jakéhokoli pokusu o vzpouru, ale neschopni pochopit, že svět by mohl být jiný, než je. Nebezpeční by mohli být jedině tehdy, kdyby si rozvoj průmyslové výroby vynutil, aby dostali vyšší vzdělání; ale protože vojenské a obchodní soutěžení už není důležité, úroveň lidového vzdělání vlastně upadá. Považuje se za lhostejné, jaké názory masy zastávají nebo nezastávají. Může se jim poskytnout intelektuální svoboda, protože nemají intelekt.

Lež je vždy o krok před pravdou.

„Napadlo tě někdy,“ řekl, „že celé dějiny anglické poezie jsou determinovány faktem, že anglický jazyk postrádá rýmy?“

Strana usiluje o moc výhradně kvůli moci samé. Nejde nám o dobro chudých; jde nám jedině o ni. Nejde nám o bohatství nebo přepych, dlouhý život nebo štěstí; jen o moc, o čirou moc.

Moc není prostředek, ale cíl.

Jeho chování se změnilo a pokračoval příkřeji: „Považuješ se za mravně nadřazeného, nám, naší lži a naší krutosti?“

Winston přestal plakat, ale slzy mu ještě kanuly z očí.

Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Kazdý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme.

Jisté je jedině to, že smrt nikdy nepřichází v očekávaném okamžiku.

Newspeak nebyl naplánován proto, aby se rozsah myšlení zvětšil, nýbržž aby se zmenšil, a tomu účelu nepřímo sloužilo maximální okleštění výběru slov.

The post 1984 (George Orwell) appeared first on LOLEK.

Práskl jsem za sebou dveřmi hostince a vydal se na cestu, aniž bych měl nějaký cíl. Někdy člověk prostě musí projít dveřmi.

Kráčeli jsme dál; dívka, jež dokázala rukama vytvořit oheň, neviditelný chlapec a já.

Zamířili jsme na hřeben. Na vrcholu, v místě, kde jsem se vždycky zastavil, abych se podíval, jak daleko jsem došel, jsem tentokrát pokračoval v chůzi. Někdy je lépe neohlížet se.

Kdysi jsem snil o tom, že uniknu svému obyčejnému životu, ale můj život nebyl nikdy obyčejný. Prostě jsem si jenom nevšiml, jak mimořádný byl.

The post Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (Ransom Riggs) appeared first on LOLEK.

Já chci poezii

Všichni po mně chtějí podpis nebo prachy
proč se mnou nikdo nechce diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy
to bych se vážně nezlobil
rozebírat s tebou Máchův trochej
jenomže ty chceš podpis nebo fotku na mobil
a když bych ti ho nedal tak jsem frajer plochej

Já chci poezii, jen trochu pochopení
ale tu, kde žiji, nic z toho není
Co mám ze života, samé přízemnosti
mé srdce Don Quijota tím trpí dosti
Všichni po mně chtějí prachy nebo fotku
proč se mnou nikdo nechce rozebírat jakou nejlíp koupit maringotku
chtěl bych běžet letním šerem
nafukovat její čtyři kola

zapřáhnout koně a pak zmizet někam do daleka jižním směrem
kde se jedí banány a pije Coca-Cola

Já chci poezii, jen trochu pochopení
ale tu, kde žiji, nic z toho není
Co mám ze života, samé přízemnosti
mé srdce Don Quijota tím trpí dosti

Všichni po mně chtějí vlastně strašně málo
aby to šlo, aby to hrálo, aby to fungovalo

já ale nejsem Mikuláš
já nejsem agent české kampeličky

klidně ti dám dvacku na guláš
a tobě hodím stovku do krabičky
na všecky ty dětské domovy a na Afriku
na lidi co hladoví a na popravy politiků
rozpuštění NATO, ale za to

Já chci poezii, jen trochu pochopení
ale tu, kde žiji, nic z toho není
Co mám ze života, samé přízemnosti
mé srdce Don Quijota tím trpí dosti
tím trpí dosti

The post Já chci poezii (Jaromír Nohavica) appeared first on LOLEK.

Haruki nepíše o tom, jak začít, jak trénovat, co dělat. Píše zdánlivě velmi jednoduše a lehce o sobě, běhání a psaní. Vzbuzuje to obdiv, úsměv a sympatie. Ale jak už to tak u velkých lidí bývá, z obyčejného vyprávění vykukují mnohem obecnější postřehy a formulace, pro které si téhle knížky vážím.

I při čtení „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ jsem měl v ruce tužku. A tohle je to, co jsem si podtrhl, co mi dává smysl i po dočtení knížky.

Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět.

Ze všech návyků, které jsem si doposavad během života osvojil, mi toho běh dal pravděpodobně nejvíc a hodně toho pro mne znamenal.

V tom smyslu se psaní knih podobá maratónskému běhu. Řečeno konkrétněji, ti, kdo tvoří, musejí hledat motivaci v tom, co se tiše a nevyhnutelně skrývá v nich samotných, a nekoukat po formách a standardech odněkud zvnější.

Běhání s sebou neslo několik velikých výhod. Za prvé, nemusíte si k němu shánět partnery ani kolegy. Nejsou potřeba zvláštní nástroje ani vybavení. Není třeba chodit na žádné speciální místo. Stačí jen boty vhodné k běhání a jakás takás cesta.

„Každý má dáno jinak, ve kterou denní dobu podává nejlepší výkony; v mém případě je to během několika hodin časně zrána. V tu dobu soustředím všechny síly na dokončení důležitých úkolů. Zbylý čas pak věnuju sportu, zařizování drobností a pracím, které nevyžadují moc velké soustředění. Když nastane tma, relaxuju a na práci už nesahám. Čtu si, poslouchám hudbu, odpočívám a chodím co možná brzy spát. To je zhruba styl, kterým trávím své dny dodnes. Což je také myslím důvod, proč jsem v posledních zhruba dvaceti letech zvládl pracovat tak efektivně. Na druhou stranu se podobným způsobem skoro úplně připravíte o noční život a bez debaty to poznamená i vaše vztahy s lidmi.“

„Myslím si ale, že mimo dobu, kdy je člověk ještě docela mladý, je v životě nezbytné mít nějaký žebříček priorit. Nějakou posloupnost, podle které rozdělujete svůj čas a energii. Pokud si člověk v sobě takový systém do určitého věku pořádně nevybuduje, ztrácí jeho život pevné ohnisko a stává se z něj bezvýrazná masa.“

„V květnu jsem zaběhl patnáctikilometrový závod u jezera Jamanaka pod horou Fudži, a v červnu pak, hnaný touhou zjistit, jakou nejdelší vzdálenost vlastně dokážu uběhnout, běhal v Tokiu kolem dokola císařského paláce. Slušným tempem jsem v sedmi okruzích urazil pětatřicet kilometrů, aniž bych měl nějaké závažnější problémy. Ani nohy mě vůbec nebolely. S takovou bych možná měl i na maratón, říkal jsem si v duchu. Až později jsem měl poznat na vlastní kůži, že ty nejhorší chvíle se v maratónu dostavují právě po pětatřicátém kilometru.“

„Nejsme prostě s to poznat, co je spravedlivé, pokud věci nebudeme sledovat v dlouhodobém horizontu.“

„Pumpař, který se doslechl, co mám za sebou, nařezal nějaké květiny z květináče do malé kytice, kterou mi předává.“

„Je to tak, říkám si: procesy jistého druhu prostě nedoznávají změny, i kdyby se dělo cokoliv.“

„Důvodů proto, abych běhal dál, mám opravdu jen pár, důvodů, proč běhání nechat, je zato tolik, že by jich byl pomalu plný obří kamion. A na mě teď je, abych těch „pár důvodů pro“ jeden po druhém přepečlivě vybrušoval a leštil. Pilně, důkladně, kdykoliv budu mít volnou chvíli.“

„Copak opravdu mohou poté, co člověk zemře, jeho myšlenky tak strašně jednoduše vyvanout a zmizet? „

„Já se toho o psaní hodně naučil při každodenních ranních bězích po ulici. Přirozenou cestou, na vlastní kůži, a rovnou z praxe. Do jaké míry, jak moc na sebe mám být přísný a nedovolit si zahálku? Jaká míra relaxace je optimální a kolik odpočinku už je naopak moc? Kam až sahá rozumná integrita a odkud začíná puntičkářství a úzkoprsost? Nakolik mám vnímat své okolí a do jaké míry se mám naopak soustředit na své nitro? Nakolik mám věřit svým schopnostem a nakolik sám o sobě pochybovat?“

„Dokázat v rámci svých individuálních mezí zužitkovávat sebe sama aspoň o něco efektivněji, je nejen podstatou běhu, ale mimo jiné i jakousi metaforou pro samotný život (a v mém případě i pro psaní). Myslím, že spousta běžců bude s tímhle názorem nejspíš souhlasit.“

„Včera jsem při běhu poslouchal album Beggars Banquet od Rolling Stones. Pověstné funkové „hu hú“, které zní do pozadí v Sympathy for the Devil, je pro poslech při běhání jako stvořené. A den předtím jsem si zas pouštěl Reptile od Erika Claptona. Obojí to jsou skladby, kterým se nedá nic vytknout. Chytnou vás a ani po několikerém poslechu se neomrzí. Zvlášť Reptile jsem se při běhání naposlouchal až běda. Sám za sebe ho považuju za ideální album pro pomalé ranní běhy. Nemá v sobě vtíravosti nebo pozérství, ani co by se za nehet vešlo. Drží si pevný rytmus, melodie přirozeně plyne. Pomalu se celý nořím do hudby, nohy se mi do taktu vymršťují vpřed a vrací se švihem dozadu. Do hudby linoucí se ze sluchátek se občas zezadu vmísí volání: Pozor nalevo! On your left! A po mé levé straně pak prosviští závodní kolo.“

„Předběhne mě dokonce i drobná, asi sedmdesátiletá běžkyně. „Do toho!“ volá na mě. No to je konec.“

„Tom Buchanan z Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho – hráč póla a vyhlášený boháč – říká: „Slyšel jsem, že se ze stájí dělají garáže, ale já jsem první člověk, který udělal z garáže stáj.“ Ne, že bych na to chtěl být nějak pyšný, ale dělám to stejně. Čili tak, že pokud se mi podaří objevit zachovalou LP desku s nahrávkou, kterou už přitom mám na CD, bez váhání prodám CD a LP desku si nechám. Když se mi podaří objevit stejnou LP desku, ale s vyšší kvalitou nahrávky a věrnější originálu, okamžitě si ji koupím namísto původní. Je s tím velká práce a stojí to hrůzu peněz. Většina lidí by o někom jako já asi řekla, že je maniak.“

„V jistém bodě našeho žití nám ve chvíli, kdy pod tlakem okolností toužebně čekáme jasný závěr, začnou ve většině případů klepat na dveře doručovatelé špatných zpráv.“

„Hollywoodskému producentu, jemuž snad přinesou návrh na zfilmování, bude dost možná stačit jediný pohled na poslední stránku, aby ho celá věc přestala zajímat. Mám ale takový dojem, jestli snad nakonec právě takový závěr nebude pro mne ten nejvhodnější.“

„Postávejte bez šatů před zrcadlem jak dlouho chcete, svého nitra stejně nedohlédnete.“

„Samozřejmě, že závod nebyl pořád jen příjemný a duchovně povznášející. Utrpení je ale u podobných sportů svého druhu základní předpoklad. Kdo by se vůbec pouštěl do podobně fyzicky i časově náročných podniků, jako je triatlon nebo maratón, kdyby se s nimi nepojilo utrpení a bolest? Právě proto, že je to těžké, právě tím, že si schválně troufneme utrpením projít a překonat je, se totiž v nás alespoň zčásti probudí vědomí, že doopravdy, naplno žijeme. A můžeme se i (při troše štěstí) dopracovat k poznání, že kvalita života netkví v nějakých fixních rekordech, číslech a žebříčcích úspěšnosti, ale je organicky zahrnutá už v samotném našem chování a skutcích.“

Pro čtení doporučuji první vydání v překladu Tomáše Jurkoviče. V nabídce prodejny ebux.cz.

The post O čem mluvím, když mluvím o běhání (Haruki Murakami) appeared first on LOLEK.

„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které – sečteny a společně rozebrány – nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a které ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je – aspoň jak jim se zdá – přehlížejí.

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.

Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.

(…)

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“

úryvek z projevu Václava Havla, proneseného na Konferenci o nenávisti (Oslo 28. 8. 1990)

foto (c) Reuters

The post O nenávisti (Václav Havel) appeared first on LOLEK.